Když jsem byla mladší, pracovala jsem jako zdravotní sestra, ale když jsem se vdala, tak jsem toho nechala, nebo spíš jsem se musela vzdát své práce. Můj manžel byl „první chlap ve vesnici“. Všechny holky za ním utíkaly. Byl to vyhlášený hulvát, všichni ho znali, jen já ne.
Byla jsem pořád zaneprázdněná prací, o život ostatních jsem se nijak zvlášť nezajímala a neměla jsem ani čas chodit ven s kamarádkami, proto jich bylo čím dál míň. Ironií osudu si vybral právě mě. Dva roky se mi dvořil, všemožně se mi dvořil a nakonec mě dostal.
Začali jsme spolu chodit a o rok později jsme se vzali.Hned první den našeho manželského života jsem měla podezření, že něco není v pořádku. Nechoval se tak, jak jsem očekávala, alespoň zpočátku po svatbě. Celé dny trávil s přáteli, a když se vrátil domů, choval se, jako bych byla jeho služka.
Manželovo oblečení, špinavé věci, sklenice a talíře byly rozházené všude po domě a on je neodnesl do kuchyně, protože byl příliš líný. Jeho chování se nikdy nezměnilo. Kvůli jeho nedbalosti jsme se neustále hádali. Takto jsme žili dlouhých a bolestných šestnáct let. Jednoho dne položil prázdný hrnek na noční stolek v předsíni.
Uklízela jsem a bála jsem se, abych se netrefila do sklenice, ale nechtěla jsem to uklízet za něj. V klidu jsem ho požádala, aby sklenici odnesl do kuchyně, protože by se mohla při úklidu převrhnout. Manžel samozřejmě řekl, že to udělá později – byl příliš zaneprázdněn zíráním na televizi.
O půl hodiny později jsem se zeptala znovu. Křičel na mě, že ho ruším při sledování nejdůležitějšího zápasu sezony. Pokračoval jsem v úklidu, ale hrnek jsem nechal za sebou. O několik minut později jsem vysavačem praštila do nočního stolku.
Hrnek spadl a rozbil se na malé kousky.Manžel místo omluvy znovu křičel a dokonce mával rukama, že jsem ho nenechala v klidu koukat na fotbal, a pak ho obvinil, že je celou dobu s kamarády. Šestnáct let jsem to všechno snášela.
Nevím proč, ale ten den, ten pohár, byl pro mě poslední kapkou. Ještě téhož dne jsem se sbalila a odjela k rodičům a pak jsem podala žádost o rozvod. Teď žiju sama. Ale moje samota mi přináší víc radosti, než mi přinášel život s manželem. Za to, ať už to zní jakkoli ironicky, jsem vděčná tomu malému hrnečku, který se rozbil v tu nejvhodnější chvíli.
