– „Babičko Klavo, jak dlouho to ještě vydržíš? Zítra mám v obchodě kontrolu a kvůli tobě mám málo peněz v pokladně! Říkala jsem ti, abys všechno vrátila včas.“ – Gal, promiň… ale já teď nemám ani korunu. Dostával jsi důchod, musel jsi peníze hned přinést do obchodu.
Říkala jsi, že jsi je měla vrátit před dvěma týdny!“ – Nekřič tak, miláčku… je to pravda, nemám peníze. – Tak se po nich běž podívat, dám ti čas do večera.Baba Klava vyšla z obchodu a po tváři se jí kutálely slzy. Nemohla jít dál, kvůli slzám neviděla na cestu.
Vtom přijelo podivné auto, auto, které ve vesnici ještě nikdy neviděla. Z auta vystoupil energický strýc a vstoupil do obchodu: „Teto Galjo, to jsem já, poznáváš mě?“ „Ach, Aljošo, ty ses stal tak galantním, tak městským. Vypadáš tak staře.
– Ano, teto Galjo, přijel jsem na chvíli do rodné vesnice. – Je dobře, že nezapomínáš na svůj rodný kraj, vracej se častěji. -Pokusím se. Dej mi bonboniéru, tu nejlepší, tu nejdražší. A ještě lépe pět krabic najednou, musím navštívit hodně lidí. Z obchodu vyšel veselý muž s velkou taškou a všiml si plačící babičky Kláry.
– Co je s tebou? „Urazila tě Pebbles?“ “Ne, naopak, pomohla mi a já ji zklamal. Co jsi jedla, pila, nebo co?“ – Co to meleš, drahá? Jídlo jsem si vzala, ale můj důchod se používá na dědečkovu léčbu. Léky jsou dneska tak drahé…
Aljoša se vrátil do obchodu a zkontroloval v zápisníku, co babička Klára koupila. Skutečně to byly jen potraviny: cukr, mouka, chleba, salám. Aljoša za babičku všechno zaplatil a koupil jí tašku s potravinami. „Ať se dědeček brzy uzdraví.“ „Děkuji, drahá… Ani nevím, co říct. Takových lidí, jako jsi ty, je málo.
