Manžel mi pomohl vyndat kočárek a běžel do práce. Se synem Maksymem jsme se šli projít do parku. Překvapivě v parku nikdo nebyl, jen jedna dívka se procházela s ročním dítětem. Musel právě začít chodit, protože se často plácal zadečkem dolů.
Z dálky jsem obdivovala jeho pokusy vstát z asfaltu a představovala si, jak by stejné pokusy v jeho věku dělala Maksymka. Když mě dívka míjela, naše pohledy se setkaly. Zastavila se vedle mě, pozorně si mě prohlížela a pak řekla: „Světlano, ahoj. Jsem tak ráda, že tě vidím.
Překvapilo mě to, protože jsem tu dívku neznal. „Promiňte, ale já vás neznám,“ řekl jsem rozpačitě. Před více než rokem jsme byli ve stejné nemocnici. Tehdy jsi mi zachránila život.“ – Olenko, drahá, jak ses změnila. Jaké máš úžasné dítě.
Chvíli jsme si povídaly, a když odešla, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem poprvé potratila. Zavřeli mě do pokoje k rodící ženě a Olena tam byla také. Ta dívka odmítala krmit vlastní dítě, chtěla ho dát do sirotčince. Mluvila jsem s ní a zjistila jsem, že nešťastnou náhodou otěhotněla před sedmnáctým rokem.
Přítel byl v buši a rodiče jí vyhrožovali, že ji i s dítětem vyhodí, pokud ji přivede domů. Když rodiče přišli dceru navštívit do nataly, běžela jsem za sestrou a přemluvila ji, aby dítě přinesla ukázat prarodičům. Myslela jsem si, že jim spadne kámen ze srdce, až ji uvidí, a tak se také stalo.
Dědeček vzal vnuka do náruče a řekl: „Vypadá úplně jako já! Odnesli si dítě domů. Dnes už Olena poznala hodného muže, který se jejího dítěte ujal. Rodiče dívky se o svou vnučku nestarají. „Po potratu jsem otěhotněla o tři měsíce později. Nakonec jsem byla připravená dát Eleninu synovi všechno, kdyby ho opustila. Jsem ráda, že vše dobře dopadlo pro nás oba.
