Vlada a Ruslan se seznámili v institutu a o rok později se vzali. Pronajali si byt v centru města a později se jim narodila dcera. Vlada svému muži často vyhrožovala rozvodem, a to v každé situaci v jejich rodině, jak si byla jistá. Ruslan měl starou babičku a často za ní jezdil do sousedního města, aby jí pomohl.
Brzy však zemřela. Když se to Ruslanova žena dozvěděla, byla na stráži: -Byla už stará, dobře, že se to stalo rychle, netrpěla. Ruslanina babička jí jako dědictví odkázala malý byt.Jeho rodina se okamžitě rozhodla připravit byt k prodeji a Vlaďka neměla o úklid zájem s tím, že tam nejsou její věci.
Jen se manžela telefonicky zeptala, jestli tam babička nenechala nějaké šperky. A skutečně je měla. Krásné rubínové náušnice. – „Tvoje babička měla vkus! Nezlob se, Ruslane, dříve nebo později by stejně zemřela. Musíš jít dál. Ruslan tehdy nic neřekl, byl příliš rozrušený.
V den prodeje bytu to Vláďovi řekl: -“Vláďo, já a moje matka jsme se rozhodli. Budeme byt pronajímat, dokud ho neprodáme… Bylo pozdě něco namítat. Přestože se s manželem dohodla, že byt přepíše na sebe. V určený den se Ruslan s matkou prostě sešli s realitní kanceláří a byt přepsali na tchyni.
Vlada se o tomto rozhodnutí dozvěděla až poté, co její manžel s tchyní přijeli domů. „Představ si, on ten byt zaregistroval na svou matku,“ řekla Vlada své kamarádce, „ona ho nemohla zaregistrovat ani na svého syna, natož aby ho porodila!
A co má pak dělat moje dcera, má zůstat na ulici? Vždyť ještě nemáme splacenou hypotéku! Vždyť ho do toho uvrhla schválně! Musíme se rozvést, naše důvěra je narušená. V tu chvíli přišel domů Ruslan, vyslechl rozhovor a přesvědčil se, že matka měla pravdu:
Vlada se s věkem stala rozumnější. Tchyně synovi jen říkala, že snaše je babiččina smrt úplně ukradená, ale že ona sama nejlíp ví, co s bytem. Ruslan věděl, že byt nakonec připadne dceři, jen ho zatím přepsal na matku.
