Říkala si jemným jménem Fanny. Každou sobotu chodila ke svému synovci a jeho rodině na oběd. Na chodbě si zula drobné střevíčky, z manžety si vytáhla krajkový kapesníček, vysmrkala se suchým nosem s aristokratickým hrbolem a šla do kuchyně.
Tam by předala nezměněný mrijský koláč a dlouze a důkladně by si umyla ruce. Zanechávala by za sebou vůni suchého listí namočeného ve slunci – svůj oblíbený parfém ze starých zásob. Celkově připomínala podzimní listí – lehké, šustící a vlající v každém vánku.
Byla osamělá – bez dětí, bez manžela, který do jejího života vstoupil velmi brzy a na krátkou dobu. Celou její rodinu tvořila manželka jejího dávno ztraceného mladšího bratra, synovec, jeho žena a děti. Děti ji trochu děsily, nevěděla, jak s nimi mluvit, a neviděla v tom smysl.
Dělaly si z ní legraci a říkaly jí „teto“. Fanny si přišla promluvit s bratrovou ženou. Oba byli velcí intelektuálové, kteří hltavě četli francouzské a německé romány v originále, měli stejný vkus v literatuře, nolitice a utváření vlastních názorů.
Oba jemně a vkusně vtipkovali o svých společných známých. Fanny vyprávěla neuvěřitelné historky o francouzské opeře, Paříži a neobvyklém oblečení pro Sovětský svaz. Někdy s sebou brala několik těžkých sametově vázaných alb s přezkami, které voněly po parfému.
Tato alba byla plná štíhlých dam v obrovských kloboucích a luxusních šatech, které koketně pózovaly u hracích stolů, a navoněných pánů ve fracích. Pak bratrova žena odletěla do nebe a malá, neměnná Fanny, která byla nejstarší, začala ztrácet nervy. Synovec se poradil se svou ženou a přivedl ji k sobě. Žila klidně ve svém pokoji podle dávno zavedeného rozvrhu.
Před večeří vždycky osmažila chleba na plynovém sporáku, aby se ujistila, že je bez niklu, v pokoji měla pod krajkovým ubrouskem naběračku a v zásuvce psacího stolu dlouho uchovávala dobrou belgickou čokoládu, ze které si občas ulamovala drobné kousky.
Žila tiše a stejně tiše i odešla, krůček po krůčku. Časem přestala lidi kolem sebe poznávat. Žila si svým vlastním životem, pomalu natahovala hubenou ruku ke stropu a na okrajích rtů se trochu usmívala na někoho, koho dobře znala, viditelného jen pro ni.
Odcházela snadno, jako ve snu. Jen se neprobudila. Jako křehký, voňavý podzimní list, který náhodou přiletěl z minulého života. Nerada o sobě mluvila, její vrstevníci byli už dávno v jiném světě a všem se zdálo, že byla vždycky malá, upravená stařenka s šátkem na hlavě.
Jen její rodina věděla, že je vynikající lékařka a prošla dvěma válkami – finskou a Velkou vlasteneckou. Že prokázala zázraky hrdinství, když nosila vojáky na zádech. Že její prací byly ty nejubožejší případy. Že se vyznamenání nevejdou na jednu stranu jejího saka.
Že generál, kterému zachránila nohy, ji hledal po celé Unii, aby ji požádal o ruku. A ona odmítla, protože její srdce patřilo mnoha lidem a její profesi. Jak je život bizarní a jak se proti nám staví. Jak často nevíme, koho máme vedle sebe. A jak křehké skleníkové květy drží svými křehkými kořeny tu obrovskou, těžkou Zemi.
