– Proč nespěcháte domů?“ Ivan Stěpanovič nahlédl do Pavlovy kanceláře. ‚Vypadá to, že máte práci hotovou, to já se pořád flákám…‘ ‚Dneska přijela tchyně,‘ povzdechl si Pavlo. ‚Prokrastinuju, jak můžu, máme dobrý vztah…‘ ‚Chápu,‘ řekl šéf soucitně.
– „Co se týče té práce, o které jsme mluvili, přemýšlej o ní do zítřka, zvládneš to, máš na to potenciál…“ Šéfova hlava zmizela za dveřmi a Pavlo se zamračil: byla škoda opustit tuhle útulnou kancelář. Jistě, plat je dobrý. Ale v penězích to přece není, ne? Klid v duši je přece jen cennější.
Pavel se protáhl a jeho myšlenky se stočily k tchyni, která dnes přijela. Zachmuřil se. – „Je to špatně načasované, a jeho dcera Veronika odjela na vesnici za matkou, jako by to chtěla ještě zhoršit, a není s kým mluvit… S matkou jeho ženy, Ludmilou Petrovnou, neměli od začátku dobré vztahy.
Přesněji řečeno od chvíle, kdy vznětlivá Káťa při první velké hádce náhle prohlásila: -Pavel si už zvykl, že během hádky může Káťa říct bůhvíco a druhý den ráno na to bezpečně zapomene.- Uvědomil si to hned, a tak se k ní rychle přimkl, ale z nějakého důvodu mu ta slova o tchyni připadala velmi nevlídná a utkvěla mu v paměti, takže teď, kdykoli ji matka přijela navštívit, hrdě mlčel.
Ludmila Petrovna sama v zásadě nebyla známá svou upovídaností, takže pokud během té doby prohodili pár slov, bylo to dobře. A tchyně se snažila přijít jen na krátkou chvíli, zřejmě jí přítomnost nechtěného zetě byla také nepříjemná. Byl pátek a Pavlo obvykle chodil s kolegy do kavárny.
Dnes ho pozvali, ale on se pro jistotu rozhodl zdržet. Pavlo tiše otevřel klíčem dveře bytu, svlékl se a kradmo nahlédl do kuchyně: tchyně s manželkou válely mleté maso na řízky a nadšeně si povídaly. Už z prvních slov Pavlo pochopil, že mluví o něm.
„Tak kde se teď toulá?“ rozčilovala se dojatá Káťa. „Asi sedí s kamarády, jako obvykle… Je pátek… domů nespěchá, i když ví, že jsi přijel. Je mu to jedno. Pavlo zatajil dech – teď se přidá i tchyně. A skutečně, pak se ozval klidný hlas Ludmily Petrivny: „Proč, chodí s tebou často ven?
– „Přesně to potřebuju,“ odpověděla Káťa rozhořčeně. – „Tak ano,“ zastavila ji najednou klidně matka. „A teď dobře poslouchej, drahá! Tohle je tvůj manžel, otec tvé dcery, tak prosím tě, mluv o svém muži s úctou!“ „Ale mami, copak jsi zapomněla, jak jsi o něm mluvila před naší svatbou?“ rozhořčila se znovu žena.
„Před svatbou,“ odpověděla tchyně klidně. “Tehdy byl ještě čas, aby ses vzpamatovala a nepletla se do toho. A teď už je pozdě… Vlak už odjel. Teď jsi jeho ženou a matkou vašeho společného dítěte. Sama ses tak rozhodla. A jak teď vidím, nebylo to tak unáhlené.
„Samozřejmě že ano,“ ozval se Katiin hlas, ale už ne tak kategoricky jako předtím. ‚Miluje svou dceru?‘ ptala se dál matka. – „Miluje,“ povzdechla si Káťa. „A mě taky, já ho tak vychovávám.“ „Proč? Co pro něj neděláš?“ tchýnin hlas se mírně zachvěl. „Co mu vytýkáš, upřímně řečeno, ruku na srdce?“
„No, že dělá v téhle práci za tři kopějky? Je to snad lenoch?„ – ‚Ne,‘ odpověděla sarkasticky Káťa, – je to prostě takový člověk, který je spokojený s tím, co má… – Tak to je šťastný člověk,“ Ludmila Petrovna se náhle rozesmála.- „Jo, tobě to připadá vtipné,“ vyhrkla dcera, „ale mně to vtipné nepřipadá, protože on na nás nemyslí.
Včera odmítl povýšení, protože, víš, neumí velet! Nerad říká starším lidem, co mají dělat. Vidíš, máš zlatého manžela a jsi smutná,“ řekla Ludmila Petrovna vesele. ‚Víš, dcero, starej se o něj, když si máš vybrat mezi penězi a slušností, vždycky si vyber slušnost – o tu nepřijdeš…‘ Káťa si povzdechla.
A pak najednou dodala úplně jiným tónem: „Děkuju ti, mami, jsem moc ráda, že sis to s Pavlíkem rozmyslela, to je čestné slovo, jako kámen z duše… Je opravdu hodný, jen trochu zamlklý… Bože, dcero, jsem tak ráda, že jsem se tehdy mýlila, že tě srdce neklamalo.
Ale peníze a postavení jsou jenom návnada. – „Dobře, mami,“ Kátin hlas zněl tak dětsky dojemně, že Pavla zamrazilo a tělem se mu rozlila hřejivá vlna něhy. Znovu opatrně nahlédl do kuchyně, oba dva. Ženy tam stály a objímaly se.
Pavlo se otočil ke dveřím, otevřel je, schválně je hlasitě zabouchl a po malém hluku na chodbě vešel do kuchyně. Stály tam a dívaly se na něj osvícenýma očima. Přistoupil k nim a mlčky je oba objal. Pak chraplavým hlasem řekl: „Tak mi pogratulujte, zítra nastupuji do nové práce.“ „Gratuluji, Pavlíku!“ Ludmila Petrovna se usmála a mrkla na Káťu.
