Když Viktorii zemřela matka, bylo jí pět let. Toho dne k nim domů přišlo mnoho lidí. Všichni byli v černém a hodně plakali. Po pohřbu otec Petro posbíral dceřiny věci, nasedli do auta a dlouho jeli. Vita nechápala, co se děje. Začala plakat, ale Petro to nevydržel a řekl: „Tak je to, maminka je pryč.
Zemřela, byla hodně nemocná. Teď budeš žít se mnou, s mojí rodinou. Když dorazili do nového bytu, přivítala Vitu hrozivá a rozzlobená žena. Byla to Lena, Petrova manželka. Z pokoje vyšli dva chlapci, nevlastní bratři, a okamžitě se jim Veta znelíbila. Otevřela tašku a její obsah vyklepala na podlahu.
– „Co je to za hadry? Našel jsi je v koši nebo tak něco? Začali kopat do Vítiných šatů a dívka bezmocně vykřikla. Olena s otcem přiběhli, aby slyšeli její pláč.- „Vidíte, sotva překročila práh, už působí potíže. „Proč vůbec potřebujeme toho nalezence?“ začala Olena.
Otec posbíral dceřiny věci, popadl ji za ruku a odvedl do nejvzdálenějšího pokoje. Bylo zřejmé, že tato místnost sloužila jako skladiště a měla jen jedno malé okno. – „Teď budeš muset žít se svou rodinou. Snaž se se všemi spřátelit a nedělej mi žádné problémy,“ řekl jí otec. S Vitou se v domě zacházelo odcizeně.
Nedostávala sladkosti, které jedli všichni ostatní, dokonce se bála vycházet z pokoje, aby si z ní chlapci nedělali legraci. Jedla mdlou kaši s vodou nebo polévku, ale bez masa. Občas jí otec potají dal pár sladkostí. O několik měsíců později si Vítin otec nastěhoval do pokoje k ní starou paní. Kvůli její posteli už v pokoji nezbylo téměř žádné místo.
Ani Olena neměla babičku ráda. Při večeři se babička najednou zeptala: „Kde je Vita? Proč to dítě pořád jí ve svém koutě a ty jí nedáváš ty dobroty, co máš?“ – Péťo, vysvětli to mamince, – začala Olena. – „Mami, to jen, že není tvoje a… -Jak by nebyla, vždyť je to tvoje dcera!
„Elenko, jestli tě manžel podvedl, tak to sváděj na něj, ne na to dítě, ale na něj. Jsi nestydatá, je odporné sedět s tebou u jednoho stolu. Babička odešla od stolu a vešla do pokoje. Vita všechno slyšela, byla velmi překvapená. Bylo to poprvé, co se jí v tomto domě někdo zastal. V noci se Vita probudila, aby se šla napít vody do kuchyně. Zaslechla, jak si otec s Olenou povídají:
-“Pojďme si pospíšit a vyřešit ten problém s domem té staré paní. Prodej pozemek, už jsem pro ni našel domov důchodců. S tou holkou musíme udělat něco jiného, víš, že nepatří do naší rodiny. Jen nám překáží,“ zašeptal Olenin hlas. Vita se okamžitě rozběhla k babičce a začala ji budit.
– „Co se děje, co se děje?“ „Babi, slyšela jsem, jak si povídají. Moc jsem tomu nerozuměla, ale Elena říkala, že pro tebe našla dům. A že chtějí s tvým domem něco udělat. Babička všemu rozuměla. Ráno si začala balit věci a Vita jí řekla, aby si taky sbalila svoje. Péťa přiběhl z práce domů: -„Mami, co to děláš?“
„Drž hubu! A neříkej mi mami, stydím se, že jsem vychovala takového syna. A jestli budeš ještě jednou koktat o prodeji mého domu, všechno řeknu Světlaně, je to moje neteř a velmi dobrá právnička. Vitu si vezmu s sebou, a jestli se budeš bránit, dostanu tě do péče, to nebude stačit. Péťa s Olenou stály v šoku. Ale babička s Veitou dorazily v pořádku do vesnice a začaly nový život.
