Vasyl Petrovič se vracel domů dříve než jeho žena. Vždycky jí říkal, že doma nic nedělá. Ona neuklízí, nevaří, všechno dělá on. Vasyl otevřel ledničku a nic v ní nebylo. Bylo tam jen domácí vepřové maso, studené řízky na plotně a studený boršč.
Musel sníst to vepřové, protože nic jiného nebylo. Udělal si sendvič a zapil ho kompotem, který připravila Maria Andrijivna. Kuchyň se ušpinila, podlaha byla kvůli kompotu lepkavá a na stole se rozsypaly drobky chleba a vepřového.
Vasilij Petrovič začal znovu brblat: „Podívej, Andrejevna neuklízí, všechno je špinavé. Jsem z toho života tak unavený, že ani na stará kolena nemůžu žít v klidu. Věřil, že všechny výdaje jdou na jeho vrub. A Marie Andrejevna, i když pracuje, nic domů nepřináší.
Ale ve skutečnosti Maria Andrejevna pracovala ve dvou zaměstnáních. Platila za komunální služby, kupovala potraviny a utrácela za dárky pro vnoučata.Přestože pracovala ve dvou zaměstnáních, dokázala manželovi vařit, prát a žehlit oblečení. A on byl vždycky nešťastný.
Zatímco Vasilij Petrovič spal, přišla domů Marie Andrejevna. Uklidila po manželovi nepořádek, ohřála jídlo a pozvala ho na pořádnou večeři. Já jsem jediná, kdo udržuje rodinu v chodu. Celý den mizíš v práci a domů nepřinášíš žádné peníze.
A tak to šlo každý den, dokud si Maryna Andriivna nezlomila nohu.Dva týdny byla v nemocnici. Všechno, co Maria Andrejevna uvařila, bylo pryč a nebylo co jíst. Dům se proměnil ve smetiště. Vasyl Petrovič poprvé pocítil, jak brzy se mu žije bez manželky.
Do obchodu chodil sám, a když viděl cenu, bylo mu zle. Teď začal chápat, kam peníze Marie Andrejevny mizí. Styděl se za to. Tolik let vyčítal své ženě, že je k ničemu. Zavolal své ženě do nemocnice: „Marie Andrejevno, drahá. Jak se ti daří?
Vařím ti vývar, brzy tě přijdu navštívit. Odpusť mi, starému bláznovi. Tolik let jsem ti bezdůvodně nadával. Teď si uvědomuji, že naše rodina nestojí na mně, ale na tobě.
