S Igorem se známe od dětství. Začali jsme spolu chodit, když jsme ještě chodili do školy. Když jsem byla ve třetím ročníku, rodiče nás donutili, abychom se vzali. Časem se vášeň vytratila. Začala jsem si myslet, že naše láska vyprchala.
Jednou jsme se hodně pohádali a on mi ve vzteku řekl: „Rozvádíme se!“. Souhlasila jsem. Když se manžel vzpamatoval, myslel si, že je to všechno až do konce lehkovážné. Igor věřil, že se k němu uchýlím a požádám o shledání. K tomu však nedošlo.
Měli jsme s ním byt, který jsme koupili za vlastní peníze. Museli jsme prodat naše jednopokojové byty, našetřit nějaké peníze a nakonec jsme si koupili třípokojový byt v centru města. Po rozvodu jsme si byt rozdělili napůl.
Igor byl proti prodeji bytu. Chtěl, abychom v něm bydleli společně, ale já si takovou představu nedokázala představit. Tak jsem mu řekla, že svou polovinu prodám. Myslel si, že to nemyslím vážně. O týden později jsem na svůj podíl přivedla první klienty.
Igor byl nadšený. Zavolal si mě k sobě a řekl: „Zlato, děláš si legraci, že jo? Máš prověřené klienty? Nemůžeš dát svůj podíl cizím lidem. Přece z našeho bytu neudělám ubytovnu.- Tak si můj podíl kup. Nedělám si legraci, protože to opravdu udělám.
Pak budeš muset bydlet u cizích lidí nebo svůj podíl prodat za peníze. To chceš? – Nezačínej si se mnou. Možná se můžeme usmířit. Víš, že tě miluju.“ – Igore, rozešli jsme se, protože jsi chtěl. A abych byla upřímná, v hloubi duše jsem o tom také snila. Láska je pryč, rajčata vybledla, ale pořád můžeme být přátelé.
Vykoupím tvůj podíl. Náš byt se mi líbí. Koneckonců jsem ho zrenovoval a zařídil. Igor teď žije sám. Vím, že mě pořád miluje, a doufám, že se nám všechno vrátí. A já už měsíc chodím s kolegyní z práce. Zatím nemůžu nic říct, ale myslím, že ho miluju. A nikdo nedokáže říct, co bude dál.
