Pozítří se má Milin manžel vrátit ze služební cesty. Mila tyto služební cesty neměla ráda. Obvykle se lidé balí takto: obleky, dokumenty, složky. Ale její manžel si sbalil sportovní oblečení, plavky do bazénu, sáňky a lyže. „Tentokrát lyže!„ – Neumíš si představit, jak je tam teď krásně!“ – odpověděl jí manžel.
Ukázalo se, že pokaždé, když jede na služební cestu, musí Mila tvrdě pracovat a někdy dovolenou zruší. Proč, vždyť už má čas na odpočinek. -Máš vůbec čas na práci? – „Nebojte se, já mám vždycky všechno pod kontrolou. Muž byl velmi pečlivý. Rád se dobře najedl, takže boršč musel být včerejší.
Mila stihla zajít na farmářský trh, nakoupit dobré maso a čerstvou zakysanou smetanu pro manželovo potěšení. Běžela domů a začala vařit polévku. K polévce musí být salát z té nejlepší zeleniny, nejlépe domácí chléb a řízky by se také hodily.
Unavená Mila neměla čas se najíst, a tak hlad přerušila jogurtem – hlavní bylo všechno stihnout, než manžel dorazí. Druhý den Mila omylem spala víc, než měla, ale do večera ještě zbývalo trochu času. Začala uklízet byt tak, aby v něm nezůstalo ani smítko prachu.
Umyla okna, lustr, podlahu, skříň, kamna. Všechno kolem ní se lesklo. Nesměla však zapomenout na svůj vzhled, jinak by její manžel mohl říct něco o její nepořádnosti nebo něco podobného. Mila se rychle uklidila a její manžel hned zavolal.
Řekl, že už je na cestě výtahem nahoru. – „To je ono, tady jsem. Jsem unavená, mám hlad. Mila prostřela stůl, manžel jí dal svůj kufr a šel na večeři. Mila odnesla kufr k pračce a začala rozebírat oblečení. Pak uslyšela z kuchyně podivné zvuky. Mila šla do kuchyně.
Její manžel začal štěkat: „Jsi v pořádku?“ „Nedal jsi mi do misky lžíci, takže musím pít polévku sama bez lžíce. Napadlo mě, že bych měla ještě štěkat. Mila zuřila, dva dny tvrdě pracovala, aby všechno připravila, a on se rozhodl dělat si z ní legraci kvůli lžíci. Mila popadla manžela za vlasy a kopla ho do boršče.
