Marina a já jsme odjeli na venkov. Každý víkend jsme s kamarády pořádali tematické večírky. Marina nechtěla jet, tak jsem ji donutila. Kdybychom tehdy zůstali doma, mohli jsme se tomu vyhnout. Byla už tma, hádali jsme se. Blížil se k nám náklaďák. Odbočil do jízdního pruhu.
Neměl jsem čas zareagovat. Moje žena a syn na místě zemřeli. Dlouho jsem se nemohl vzpamatovat. Nejdřív jsem hodně pil a pak jsem se vrhl do práce. Peníze jsem neutrácel, více než polovinu jsem dal na charitu. Pomáhal jsem sirotčincům.
Jednou mi zavolali z jednoho dětského domova: „Dobrý den, pořádáme večírek. Rádi bychom vás pozvali. Děti vám chtějí dát dárky. Nechtěla jsem jít, ale nechtěla jsem děti zklamat. V určený den jsem na oslavu šla. Děti mi daly dárky, některé mi vlastnoručně vyrobily přáníčko, některé falešné a jednomu chlapci se podařilo nakreslit můj portrét.
Všiml jsem si jednoho chlapce, který stál stranou. Když se ke mně otočil čelem, srdce se mi rozbušilo rychleji.Vypadal jako dvě kapky vody na mého adoptivního syna. Okamžitě jsem běžela za ředitelem sirotčince. I když to tak nemělo být, řekli mi o matce toho dítěte.
Ukázalo se, že ho manželka opustila hned po porodu. S Marinou jsme měli mít dvojčata, ale po porodu mi řekli, že jedno dítě se zachránit nedá. Nemohl jsem pochopit, proč to Marina udělala. Dítě kulhalo na jednu nohu, mělo ji od narození. Abych zjistila pravdu, zašla jsem za Marininou nejlepší kamarádkou.
Řekla mi, že se mě Marina bála, a proto se dítěte vzdala. Vždycky jsem jí říkala, že miluju každého, kdo je dokonalý, a k ošklivým lidem se chovám špatně. To je ale blázen. Tolik let trpěla, chtěla si dítě vzít, ale bála se, že ji opustím. Vzal jsem si chlapce domů. Rychle jsme se spřátelili, dal mi důvod žít dál. Pro něj jsem nestála za nic. Dítě se otevřelo, začalo zlobit a hodně mi připomínalo mého vlastního syna.
