Žil jsem se svou ženou 10 šťastných let. Vychovali jsme dva úžasné syny. Děti už chodily do školy. Když vyvstala potřeba kroužků, oddílů a klubů pro rozvoj dětí, zjistili jsme, že nemáme dost peněz. V té době jsme s manželkou pracovali ve stavební firmě.
Vydělávali jsme slušné peníze. Ale měli jsme dvě děti. Tak jsem se rozhodl jít pracovat. Naštěstí jsem měl staré přátele, kteří mi pomohli najít práci. „V zahraničí se dají za půl roku vydělat docela slušné peníze“.
– Řekl jsem to své ženě. Tato možnost se jí líbila. Poprvé mi těch šest měsíců připadalo jako tvrdá práce. Chtěl jsem vidět své děti, obejmout je, mluvit s nimi. Ale chápal jsem, že je to pro jejich dobro.
Manželka mi často volala, vyprávěla mi o pokrocích dětí, o tom, že se jim všem stýská a že na mě čekají. Domů jsem se vrátil koncem podzimu. Všechno bylo velmi dobré. Byli jsme šťastní.
O šest měsíců později se mé ženě narodila dcera. Když jsem zjistil, že je moje Julie těhotná, byl jsem v šoku.Jak je možné, že je to čí dítě? Pak jsem se uklidnil. Julie mi nic nevysvětlila, jen to, že byla vždy připravená podepsat rozvodové papíry.
S rozvodem jsem nespěchal, protože jsem viděl, že Julia má velké starosti, a rozhodl jsem se na ni netlačit a čekat, až mi všechno řekne.
Neměl jsem důvod spěchat. Miloval jsem a miluji svou ženu a své syny. Nechtěl jsem o ně přijít a doufal jsem, že se vše vyřeší. Zkrátka jsem se smířil, tedy odpustil své ženě její nevěru.
Zvlášť když se narodila holčička. Vždycky jsem si přál dceru. Dali jsme jí jméno Sonia, sluníčko. Vyrostla velmi rychle. Její první slovo bylo „táta“. Neumím si představit, jak jsem žil bez Soni. Zabírala veškerý můj prostor, všechny mé myšlenky. Vrátil jsem se ke své staré práci.
Po práci jsem vždycky běžela do supermarketu, nakoupila různé drobnosti pro děti a utíkala domů. Vztahy s manželkou se zlepšily. Viděla mé city k dívce a byla v rozpacích. Já jsem to cítil také. Bylo mezi námi určité napětí. Ale život šel dál. Nechtěl jsem svou situaci tak hluboce analyzovat.
V té době jsem se cítil dobře. Doma mě vždycky vítalo malé batole, které ke mně nesměle přicházelo. A já byla šťastná. Možná bylo dobře, že jsem nic nevěděla. Nedávno jsem však potkal svého dávného přítele. Zeptal se mě, jestli se chystám znovu do zahraničí.
Odpověděl jsem, že nevím. Pak se zeptal: “A co vaše dcera? Víte vůbec, čí je to dítě? Moje. Jestli mě chcete urazit, tak to nepůjde. Miluji svou ženu a své děti. A jestli chceš být opravdový muž, nešiř pomluvy. Tohle je moje rodina. Odešel jsem a zanechal svého přítele zmateného.
Ten den jsem cítil, že musím své děti a ženu chránit před pomluvami ostatních lidí. Julie viděla, že jsem přišel domů velmi podrážděný. Zeptala se mě, co se stalo. Řekl jsem jí, že jsem potkal Vasyla. Jakmile Julie uslyšela to jméno, okamžitě změnila výraz a pak roztřeseným hlasem řekla, že je čas, aby mi řekla všechno, co se stalo.
Když jsem byl v zahraničí, Vasilij byl častým návštěvníkem našeho domu, protože jsem mu důvěřoval a požádal ho, aby občas navštívil mou ženu a pomohl jí. Jednoho dne Vasilij přišel za mou Julií a řekl jí, že jsem si vzal ženu pro sebe a domů se nevrátím.
Řekl, že je do ní tak zamilovaný, že zapomněl na svou ženu a děti na Ukrajině. A pak Vasilij využil toho, že se Julie zlobila a měla na mě vztek. A bylo velké štěstí, že jsem jí několik dní nepřijímal hovory, protože mi ukradli telefon. Takže si vymýšlela.
Samozřejmě mi nebylo příjemné to všechno poslouchat. Ale věděla jsem, že je to chyba. Požádal jsem ji, aby na všechno, co se stalo, zapomněla a žila jako dřív. Julie mě miluje a já miluji ji. Máme rodinu, děti. Není to snad to nejdůležitější? Nikdo nemá právo zasahovat do naší rodiny, natož soudit mě nebo Julii! Nikdo z nás nedělá chyby!
