Brzy se stanu potřetí matkou, ale zdá se, že z této zprávy máme radost jen já a můj manžel, protože ostatní příbuzní, babičky našich dětí, se o vlastní vnoučata a jejich pohodlný život prostě nestarají.
Faktem je, že já, můj manžel a děti žijeme ve stísněném jednopokojovém bytě, zatímco naše babičky si užívají života ve vlastních domech a na pomoc svým jediným příbuzným ani nepomyslí. Jsem jediné dítě svých rodičů. Maminka s tatínkem žijí sami v třípokojovém bytě.
Ne, nemyslete si, že jsem nějaký ekologický fanatik, že nechám rodiče na ulici. Mají dům na venkově, kde žijí většinu roku, a do města se vracejí jen v zimě. Už jsem se snažil rodičům naznačit, že by nám mohli dát svůj byt na celý rok, ale oni začali hledat výmluvy, že venku je záchod, na topení jen kamna a není tam takový komfort jako ve městě.
Řekněte mi, chtějí lidé ve stáří žít v paláci? Moje tchyně je úplně jiný příběh.Nejspíš ani nezná jména svých vnoučat, protože dýchá na dceru a o syna se nestará, i když, všimněte si prosím, to syn z ní udělal babičku, ne dcera, které bude brzy třicet a nikdy se nevdá.
Obecně, jak si jistě dokážete představit, náš příběh není zrovna nejlepší. Nikdy by mě nenapadlo, že v tomto věku zůstanu bez rodiny, sama proti svým problémům. Vždyť my s manželem nežádáme mnoho – jen svůj koutek, a to ne pro sebe, ale pro pohodlí našich dětí, vnoučat našich rodičů… Když si nemůžeme koupit byt pro sebe, znamená to, že zůstaneme bez něj? Kam se poděla příbuznost?
