Svou dceru Nasťu jsem vychovávala sama. Její matka, tanečnice, se před pěti lety zamilovala do svého kolegy a odstěhovala se s ním do Londýna. Naší dceři bylo v té době sotva osm let. Sousedka Valentina Ivanovna si na dceru neustále stěžovala. Říkala, že znečišťuje dětské hřiště. Dceři jsem věřila, ale tahle sousedka mi lezla krkem.
Vytáhl jsem telefon a vytočil dceřino číslo: – Ano, tati! – Jak dlouho budeš venku? – Proč? – Jdi domů a ukaž mi deník! Nasťa zamručela a řekla: – Pustil jsi mě do jedenácti, pamatuješ? Deník je na stole, podívej se sám. A pozdravuj ode mě Valentinu.
Co bych jí mohla říct? Je to vzorná dcera. V deníku má samé jedničky. Dům je čistý a uklizený. Dcera se dokonce naučila vařit. Našetřila si peníze a koupila si kuchařku, aby se naučila vařit.Večer trávila čas s přáteli a přes den doma. Je to chytrá dívka.
Protože vyrůstala bez matky, musela dospět dříve. Nasťa měla pocit, že je dospělejší a zodpovědnější než její vrstevníci, a to se jí velmi líbilo. O její matce jsme nikdy nemluvili. Ona se neptala a já sama jsem o tom nechtěla mluvit. Jednou jsem se pokusil uspořádat svůj osobní život s účetní z naší firmy.
Bylo jí dvacet devět let. Osamělá žena s mírnou nadváhou. Skutečnost, že mám dceru, jí nevadila. Jednou jsem poslal Nasťu na víkend k babičce a Olju jsem si přivezl k sobě domů. Olja měla ráda pořádek v našem domě. Bála se, že ji Nasťa nepřijme. Nasťu to u babičky přestalo bavit a rozhodla se vrátit domů. Ale máma se nedokázala domluvit.
Když Nasťa přišla domů, první, co řekla, bylo: „Co to je za červené padáky, které visí na balkoně? Olja se velmi urazila. Už se nikdy nevrátila. Později jsme se u ní sešly, ale nic se nestalo. Chvíli jsem se zlobil, ale člověk může mít osobní život i mimo domov.
Ale jednoho dne, když už bylo Nasti šestnáct, zazvonil zvonek u dveří. Otevřel jsem a byla to Ira, Nasťina matka. – Ahoj, Serhiji… – Co tu chceš?“ zeptal jsem se ostře. – Právě jsem vystoupil z letadla, – Ira byla zmatená. Mlčel jsem. – A… a kam jít? Otočila jsem se a šla právě do kuchyně.
V hlavě jsem měla zmatek a v uších mi hučelo. Za tolik let se moc nezměnila. Proč sem vlastně přišla? Konečně vtáhla kufr do domu a vešla do kuchyně. Nejsi ráda, že mě vidíš? – Skončilo tvé tvůrčí hledání? S Nasťou jsme tě nečekali.
Takže se můžeš vrátit tam, odkud jsi přišla. – Ale… ona potřebuje matku,“ řekla Ira. Šel jsem do Nasťina pokoje. Vysvětlila jsem jí, co se děje. Řekla, že takovou matku nepotřebuje. Věděl jsem však, že jí to ani nemůžu mít za zlé, protože jsme se ještě nerozvedli.
V důsledku toho Ira zůstala. Snažila se stát součástí rodiny. Ale Nasťa ji tak nepřijala. Bez ohledu na to, jak moc se Ira snažila. Nakonec se Ira brzy odstěhovala, a než odešla, navrhla, abychom se rozvedli. Chtěl jsem to udělat.
A rozvedli jsme se docela rychle. Všechno se vracelo do normálu. Nasťa se učila, dělala domácí práce, po večerech chodila ven s kamarádkami. Nevím, jak jsem to dokázala, ale z mé dcery vyrostl úžasný člověk.
Nastoupila na právnickou fakultu. Na univerzitě začala chodit se svým spolužákem Vadimem.
Často nás navštěvoval. Byl to takový spolehlivý kluk, měla jsem ho ráda. Jednou jsem se jí zeptala – Nasťo, kdy se budeš vdávat? Odpověděla: – Všechno má svůj čas, tati. Zatím se musím soustředit na svou kariéru. Ale mám rodinu. Ty jsi moje rodina. Vždycky jsem to tak cítila, ale teď jsem nedokázala zadržet slzy.
