Měl jsem dospělého syna Antona, žádnou ženu, žádná vnoučata, a já jsem si vnoučata tolik přál. Můj syn vždycky věřil, že by se člověk měl jednou provždy oženit, říkal: „Chci takovou lásku, jakou máte s tátou, na celý život.“ S manželem jsme se vzali, když mi bylo 18 a jemu 20, a od té doby spolu žijeme v lásce a harmonii.
Máme vlastní byt a náš syn má svůj vlastní. Syn mi volá, že jede s kamarádem Ivanem na dovolenou k moři, a po příjezdu nám slíbil, že nám koupí poukazy a my si pojedeme odpočinout; nikdy na nás nezapomněl. Asi za deset dní volal Anton a říkal, že se seznámil s jednou dívkou, je z dětského domova, nemá žádné vzdělání a pracuje jako prodavačka zmrzliny.
Byla jsem bez sebe: co je to za prodavačku zmrzliny, našemu synovi se nevyrovná, nemá žádné vzdělání, a už vůbec ne ze sirotčince.Anton se rozplýval nad tím, jak je milá, krásná a vůbec nejlepší. Říkali jsme si: dobře, přijde a promluvíme si.
Muž tu zprávu přijal klidně: „Chtěli jste vnoučata, tak je budete mít. A ona se bude vzdělávat, nepomůžeme jí? Můj chlapec měl smůlu. Letadlo, kterým letěl, se při přistání zřítilo. V jednom okamžiku se nám s manželem změnil svět v černou skvrnu.
Byli jsme velmi osamělí: ráno jsme vstali, najedli se, šli do práce, vrátili se domů, navečeřeli se, dívali se na televizi a šli spát, a to všechno jsme dělali mlčky. Uplynuly roky, jsme v důchodu, zůstáváme doma, nepracujeme.
V jeden z nejčernějších dnů zazvonil zvonek u dveří; otevřel jsem a oněměl jsem: na prahu stál mladý muž, podobný našemu dvacetiletému Antonovi, a vedle něj mladá, krásná žena. Začala jsem křičet a plakat; přišel můj muž; když uviděl mladého muže, zůstal stát jako kámen.
Představil se jako Anton, představil svou společnici, řekl, že to je jeho matka, jmenuje se Olena. Pozvala jsem je do bytu, postavila na čaj, a když jsme si sedli k čaji, Olena mi řekla, že se s Antonem seznámila u moře, že prodává zmrzlinu a že je to ta samá Olena, kterou si chtěl vzít jejich syn.
Nejdřív si myslela, že ji Anton opustil, ale pak zjistila, že zemřel; v té době už čekala dítě. Nechtěla k nim přijít, aby si nemysleli, že přišla kvůli bytu; porodila chlapce a na počest svého otce mu dala jméno Anton. Měla strýce, který jí vždy pomáhal.
Vystudovala medicínu a pracuje jako lékařka na jednotce intenzivní péče. Nikdy se nevdala; nikdy nepotkala nikoho, jako je Anton. Když syn zjistil, že má prarodiče, chtěl se s nimi seznámit. Seděli jsme tam s manželem a nemohli jsme říct ani slovo, všichni se dívali na Antona juniora.
Manžel to nevydržel a řekl: „Děkujeme, že jste za námi přišli se synem, ale měli jste to udělat mnohem dřív, ale i tak vám moc děkujeme.“Rodinná rada rozhodla, že Olena přestoupí do Kyjeva a bude zde pracovat; její vnuk také přestoupí na univerzitu.
Budeme žít jako jedna rodina. Náš život se stal pestrým, živým a šťastným, ze snachy se vyklubala hodná, slušná dívka. Připravujeme vnukovu svatbu a všem se nám daří dobře. Samozřejmě nám chybí náš syn, ale vnuk tuto prázdnotu vyplňuje. Mějte se rádi, pečujte o sebe a své blízké, važte si každé minuty strávené se svými blízkými.
