Nura a Petro žili ve vesnici. Nura byla opravdová hospodyňka a vařila výborná jídla. Ale Petr přestal jíst, žádné jídlo mu nechutnalo. Šli do vesnické lékárny a tam jim řekli, že ho musí co nejdříve dostat do města. Nura okamžitě všechno zařídila, včetně auta a objednání k lékaři.
Petro prošel testy a lékaři kroutili hlavou a říkali, že budou muset Petra dát do nemocnice. Zůstal tam týden, propustili ho a lékaři mu řekli: „Připravte se na hory, ana lis je zlomený. Nedalo se nic dělat. Nura se starala o všechno v domě, starala se o domácnost, pracovala, uklízela, vařila, prala a starala se o manžela.
Celý den ležel na posteli a chrčel. Nura ho masírovala, aby mu protáhla svaly. Nura sama byla tlustá žena a bylo pro ni těžké běhat sem a tam, ale neměla co dělat. Muž začal říkat: „Ach, já nemůžu…“ V mládí mu Nura vždycky stála po boku a vyřizovala všechny jeho záležitosti.
A on pokračoval: -“Už to nemůžu vydržet. Cítím se trochu víc a to je všechno. Dáme si vodku a párky, když už stejně umřeme. Jeho žena mu přinášela sto gramů vodky a nakrájené klobásy, slaninu a okurky přímo do postele. Udělala by mu masáž, aby se cítil trochu lépe. Nura byla tak vyčerpaná, že jí zbývalo jen málo sil.
A jednoho dne se po všech těch starostech a práci vrátila domů pozdě večer. Ulehla do postele a už se neprobudila. V noci se Nuře rozbušilo srdce. Její manžel se za měsíc uzdravil. Byl v dobrém zdravotním stavu, zdravější než mladí lidé.
Lékaři mu zřejmě řekli špatné výsledky, popletli je a Petrovi nebylo do smíchu. Místo toho s tím přišel za svou ženou. Jestli se za to Petro styděl, nebo ne, to nebylo nikdy jasné. Pro celou vesnici však bylo překvapením, že se o rok později znovu oženil.
Byla to vdova. Muži v práci se začali Petra vyptávat, jak se to stalo. On odpověděl: „Život jde stejně dál. Samozřejmě je mi Nury líto, byla to dobrá žena. Ale teď je to pro mě bez ženské ruky doma těžké. Potom se od Petra odvrátilo mnoho lidí, všichni Njuru litovali.