Dědeček starého umělce žil ve vesnici tiše a nečekal žádnou radost. Hlavně aby nebyl smutek a dalo se žít bez radosti. Pohřbil svou ženu a bylo mu z toho velmi smutno. Měl syna, který žil ve městě. Byl to velký obchodník a jeho žena čekala dítě. Dědeček se tedy těšil na vnuka.
Jednou v noci se dědeček náhle probudil a nejprve se divil, proč tak náhle vstal. Pak si uvědomil, že se mu musel narodit vnuk. Okamžitě zavolal svému synovi: „Ano, narodil se chlapec.
Teď jsi oficiálně dědečkem. A jeho radosti se meze nekladly; dědeček se okamžitě začal balit, aby se vydal k vnukovi do města. Ale za hodinu volal Sin znovu: „Dědečku, neboj se, ale narodil se nám chlapeček se synem Dunou… chceme ho dát do dětského domova.
Jsme ještě mladí, budeme mít čas porodit zdravé děti.“ – No tak, je to tvoje dítě. Už dýchá, přemýšlí, žije! Lidé se nechtějí vzdát svých psů a koček, a ty se chceš tak snadno vzdát dítěte.“ – Dědo, neopravuj to. Jsem velký podnikatel, nepotřebuju takovou skvrnu na své kariéře a životě.
Poté se dědeček sbalil a odjel do města, aby chlapce adoptoval. A všechno se podařilo, dal mu jméno Petey. Když syn zjistil, že dědeček vnuka adoptoval, okamžitě spolu přestali komunikovat. V prvních letech mu s chlapcem pomáhala vyrovnat se sousedka Ljuba. A pak si dědeček zvykl sám. Měnil mu pleny, krmil ho, oblékal a ukládal do postele.
Chlapec a jeho dědeček byli jako polití vodou. Když Petro vyrostl, projevil velký zájem o kreslení, chtěl být umělcem, stejně jako jeho dědeček. V té době se rodině narodily dvě zdravé holčičky. Rodina však s Péťou vůbec nekomunikovala.
A pak přišlo neštěstí: dědeček dostal infekci. Poté se stal nemohoucím a mohl se pohybovat pouze na invalidním vozíku. Péťovi už bylo 14 let a dokázal se o sebe i o dědečka postarat. Chodil do obchodu a sám si vařil oběd. Vždycky si ale kreslil. Jeho dědeček si kladl otázku, jak bude Péťa žít, když toho není schopen?
A tak otec poslal svého kamaráda sběratele za dědečkem, aby si od pyšného starce něco koupil. Sběratel si bez zvláštního zájmu prohlížel dědečkovy obrazy, ale najednou narazil na chlapcova díla – ta sběratele zaujala.
-“Jsem připraven koupit všechna Péťova díla. To je skvělé! Z Péťových obrazů dostali tolik peněz, kolik dědeček nevydělal ani v nejlepších dobách. A pak se uklidnil: teď už bylo jasné, jak se Péťa v budoucnu uživí.
