Matvejův pláč jsem zaslechl už ve vchodu.
Nejdřív jsem si myslel, že ten zvuk vychází z jiného bytu, protože v našem domě jsou tenké stěny a mimina v prvních týdnech pláčou, jako by se svět pokaždé znovu hroutil.
Ale čím blíž jsem se přibližoval ke dveřím, tím jasnější mi bylo: byl to můj syn.
Ten pláč nebyl rozmazlený ani rozzlobený.
Byl zoufalý.
Takhle pláče dítě, které už příliš dlouho nikdo nevzal do náruče.
Přišel jsem domů o hodinu a půl dřív, protože mi Marina v 16:26 napsala: „Točí se mi hlava. Můžeš přijít dřív?“
Zprávu jsem neviděl hned.
V práci mě zdržel klient, pak jsem stál ve frontě v lékárně na krém, který jí předepsali po propuštění, a teprve u zastávky jsem otevřel telefon.
Předtím tam byly ještě dvě zprávy.
Ve 14:12 napsala: „Přišla tvoje máma. Říká, že pomůže.“
V 15:03: „Řekla, že dítě křičí, protože jsem líná.“
Třetí zpráva byla krátká.
Z ní mi ztuhly prsty.
Když jsem strčil klíč do zámku, z bytu už vonělo teplé mléko, připálená pohanková kaše a boršč, který nechali příliš dlouho na sporáku.
Tenhle pach měl být domácký.
Ten večer byl ale znepokojivý.
Otevřel jsem dveře a hned jsem uviděl převrácený koš s prádlem.
Dětské věci ležely na rohožce v předsíni, jedno tričko bylo vlhké, jako by ho z dítěte sundali ve spěchu a nestihli ho odnést do koupelny.
Z kuchyně se linulo příliš jasné světlo.
V pokoji hučela lednička.
Někde kapala voda.
Matěj křičel z kolébky vedle pohovky.
A Marina ležela na pohovce tak nehybně, že jsem první dvě vteřiny nemohl dýchat.
Její tvář byla bledá, rty suché, jedna ruka visela dolů, prsty se nehýbaly.
Viděl jsem ji slabou po porodu.
Viděl jsem, jak v porodnici plakala bolestí a únavou, a pak se omlouvala sestře za to, že pláče.
Viděl jsem, jak první noc držela našeho syna a šeptala mu: „Jsem tady, maličký, jsem tady.“
Ale takovou jsem ji nikdy neviděl.
To nebyla únava.
Byl to zlom.
Na konferenčním stolku leželo propouštěcí potvrzení z okresní nemocnice.
V pravém horním rohu bylo datum, před dvěma dny.
Na žlutém listu bylo zvlášť napsáno: v případě mdloby, zmatenosti, vysoké teploty, výrazné slabosti nebo neschopnosti bdít vyhledejte okamžitě lékařskou pomoc.
Tu stránku jsem pak vyfotil.
Tehdy jsem prostě uviděl slovo „okamžitě“ a cítil, jak se mi v hrudi něco propadlo.
Moje matka seděla u kuchyňského stolu.
Valentina Pavlovna jedla kuře s kaší a zeleninou.
Vedle stála miska s knedlíky, chléb na petříkovském podnose a šálek čaje.
Seděla vzpřímeně, s ubrouskem na kolenou, jako host, kterého špatně obsloužili.
Nedržela dítě.
Nezavolala lékaře.
Nestála u Mariny.
Jedla.
Vešel jsem do pokoje a matka zvedla oči.
Podívala se na Marinu, pak na mě a řekla: „Herečka.“
To slovo zaznělo tiše.
Právě proto zasáhlo o to silněji.
Na takových slovech jsem vyrostl.
V dětství se zdála být součástí vzduchu.
„Nefňukej.“
„Neztrapňuj mě.“
„Jsi příliš citlivý.“
„Vždyť se pro tebe snažím.“
Matka uměla bolest proměnit v lekci.
Uměla na mě tak křičet, že mi zvonilo v uších, a za hodinu mi předložit talíř polévky a říct, že mě nikdo nemiluje tak jako ona.