Valentina to hned nedopověděla.
Ohlédla se na sestru, na strážného u výtahu, na starší ženu v pleteném svetru, která si k hrudi tiskla tašku s dokumenty a předstírala, že se dívá na podlahu. Pak se tchyně naklonila k Oleně tak blízko, že ta ucítila její drahé parfémy přes zápach chlóru.
— Muži jako Daniil by neměli prosit o povolení žít, — řekla Valentina. — A ženy v tvé situaci by neměly myslet na hrdost, ale na to, že jim bylo dovoleno zůstat v rodině.
Olena neodpověděla. Jen pomalu vytáhla telefon z kapsy a podívala se na displej.
00:52.
Zmeškaný hovor od otce.
Za ním – zpráva od řidiče: „Petr Andrejevič už přijíždí ke klinice. S právníkem.“
Daniil si toho všiml jako první. Jeho tvář se změnila tak náhle, jako by v něm někdo zhasnul světlo.
„Olena,“ řekl už jiným hlasem, „nemusíš to dramatizovat.“
Marina se stále usmívala, ale úsměv se stal tenkým a nepravidelným.
A v tu chvíli se otevřely dveře výtahu.
Z kabiny vystoupil vysoký šedovlasý muž v tmavém kabátě. Za ním – právník s koženou složkou, na které byl vidět razítko okresního soudu a kopie bankovních dokumentů.
Valentina zbledla.
A Rostislav poprvé odložil telefon.
Olenin otec se zastavil uprostřed chodby a nedíval se na dceru, ale na Daniilovu ruku, která stále ležela na Marině v pase.
„Dej tu ruku pryč,“ řekl tiše.
Daniil otevřel ústa, ale právník už vytáhl první list ze složky…
Tchyně ji ponížila na klinice — pak se otevřely dveře výtahu a všechno se změnilo
