Anna vždy věřila, že domov je jejím útočištěm. Toho večera však měla pocit, jako by se kolem ní stěny stahovaly. Vešla do kuchyně unavená po dlouhém dni a zaslechla tlumené hlasy a nezaměnitelný smích své švagrové Kasie.
— Anno, přišla jsi brzy, řekla Kasia téměř posměšně.
Anna zůstala stát.
— Právě jsem se vrátila z práce…
Za Kasiinými zády se objevila její tchyně Barbora.
— Víš, Anno, někteří z nás pomáhají v domácnosti bez stěžování.
Anně se sevřelo srdce.
— Vždycky jsem pomáhala.
— Ano, ale ne jako my, ušklíbla se Barbora.
Pak si Anna všimla, jak se Kasia naklání příliš blízko k jejímu manželovi Michalovi a něco mu šeptá do ucha. Jemné doteky a flirtování byly zřejmé.
— Michale…
Otočil se k ní a jeho výraz ztvrdl.
— Všichni ven. Okamžitě opusťte tento dům.
Po jejich odchodu zavládlo ticho.
Michal Annu objal.
— Mrzí mě, že jsi to musela vidět. Už nikdy nedovolím, aby se k tobě takhle chovali.
Anna se rozplakala.
— Nevím, jestli ještě někomu dokážu věřit.
— Zvládneme to spolu, zašeptal.
Přestože ji zrada bolela, v jejím nitru se začala rodit síla. Čekala jejich dítě a byla odhodlaná chránit svou rodinu a bojovat za respekt.
