Poslední poznámka visela ve vzduchu.
Nikdo v sále nedýchal.
Holčička vzhlédla od klavíru, vyděšená, prsty stále spočívala na klíčích.
Bohatý hostitel se před ní zastavil a třásl se.
Slzy mu naplnily oči, než je mohl skrýt.
“Ta písnička, “řekl tiše,” kdo tě tu písničku naučil?”
Dívka tvrdě polkla.
“Moje máma.”
Chytil se mu dech.
Poklekl před ní, ignoroval mramorovou podlahu, hosty, ticho se kolem nich tlačilo.
“Jak se jmenovala?”
Dívčiny oči klesly.
“Anna.”
Muž zavřel oči, jako by to jméno bolelo.
Pokojem se pohyboval šepot.
Před lety, každý slyšel příběh. Jeho žena zmizela po požáru. Jejich malá dcera se s ní ztratila.
Znovu otevřel oči a podíval se na mateřské znaménko na jejím zápěstí.
Zlomil se mu hlas.
“Moje dcera měla tu značku.”
Žena ve zlatě zírala, najednou bledá.
Holčička vypadala zmateně, pak se bála.
“Moje máma řekla, že kdybych měla někdy hlad, “zašeptala,” měla bych hrát tuto píseň, kde žijí bohatí lidé… protože můj otec by to věděl.”
Hostitel vypustil roztříštěný dech.
Sáhl do kapsy, vytáhl starý stříbrný medailon a třesoucími se prsty ho otevřel.
Uvnitř byla malá fotka batolete u klavíru.
Stejné blond vlasy.
Stejné oči.
Stejné mateřské znaménko.
Holčička se podívala na fotografii, pak na něj.
Jeho slzy konečně padly.
“Hledám tě osm let,” zašeptal.
Místnost, která se jí smála, stála zamrzlá hanbou.
A žena ve zlatě pomalu sklopila pohled, protože to ona řekla ochrance, aby tu noc Annu vyhodila.
