„Čistota je blízká svatosti,“ praví jedno přísloví. My se myjeme, abychom se cítili lidsky, abychom se cítili dobře. Ale co když se akt mytí stane nástrojem ponížení a útlaku?
Jmenuji se Antoine, je mi 92 let a jsem jeden z těch, kdo přežili koncentrační tábor Sachsenhausen v roce 1943. Byl jsem vězněm s růžovým trojúhelníkem – označení, které nacisté používali pro muže, kteří patřili ke komunitě lidí, jež považovali za „odporné a zbytečné“. Nejsme jen čísla – jsme lidé s příběhy, vzpomínkami a rodinami. Dnes vám povím jeden takový příběh.
Před válkou jsem byl hudebník, houslista. Moje ruce byly mým majetkem: byly pojištěny, byly moje identita. Ale v táboře to přestalo mít význam. Tam byly ruce pouhým nástrojem přežití – nebo utrpení.
Jednoho dne nás, malou skupinu mužů, odvedli „na koupání“ – slovy dozorců obyčejnému úklidu a hygieně, v praxi ale k něčemu jinému. Do sprch, které měly bílé dlaždičky a páru stoupající k stropu, jsme byli postaveni nazí v řadě. Nepřišli jsme se jen umýt. Měli jsme být „očistěni“ – protože jsme byli „špinaví“ v jejich očích.
Velitel bloku, muž jménem Klaus, byl fascinován představou čistoty jako morálního ideálu. Nechtěl jenom vodu a mýdlo – chtěl vidět, že se něco změní. A když řekl, že máme pracovat na své čistotě, byli jsme nuceni vzít do rukou tvrdé kartáče, které nebyly určeny k jemnému mytí, ale k čištění tvrdých povrchů.
Byl jsem postaven před mladého muže jménem Thomas – sotva devatenáctiletého. Dnes si pamatuji čistotu jeho očí, jeho nejistý pohled a jeho mlčení, když jsme stáli vedle sebe. V ten okamžik jsme už nebyli dva lidé – byli jsme představami systému, který nás chtěl zlomit.
Klaus sledoval každý náš pohyb. Nepotřeboval křičet. Jeho ticho a pohledy byly dost. Mluvil o „očistě“, o tom, že špína, kterou jsme „měli“ – a kterou viděl v našich identitách, v našich tělech, v našich životech – musela být odstraněna prostřednictvím tvrdé práce, ponížení a poslušnosti.
Cítil jsem v ruce ten kartáč a vzpomněl jsem si na svůj houslový smyčec. Tyto dvě věci neměly nic společného – přesto se v ten okamžik spojily v mém vědomí jako symboly toho, co jsem ztratil a co jsem měl stále před očima: kdo jsem byl a co se z mě stalo.
Nemohu popsat každý detail – ten den byl plný hrůzy, kterou nelze vyjádřit slovy, která by nezranila čtenáře nebo neztrhla sebedůstojnost obětí. Ale pamatuji si pocit bezmoci, stále přítomný strach, zmatení z toho, co je spravedlivé a co zlé, a konečně ztrátu identity.
Neměli jsme jména – byli jsme jen dalšími oběťmi systému, který se snažil vymazat nejen těla, ale i duše. Jeden z nás skončil v nemocnici. Jiní zůstali tiše uvězněni ve svém utrpení. Mnozí se již po válce nevrátili domů.
Po osvobození jsem se pokusil vrátit svůj život zpět – vrátil jsem se do Francie, znovu jsem zkusil hrát na housle. Když jsem poprvé po letech zvedl smyčec, nevyšla z něj hudba, ale jen prázdný zvuk. Nešel jsem dál.
Hudba mizela v mé mysli ve chvíli, kdy jsem viděl tvář mladého Thomase, jeho očekávání, jeho strach… a svou vlastní ruku, která držela kartáč, když jsem se snažil zachovat jeho život tím, co jsem si představoval jako úkol, ale co se stalo symbolem něčeho strašně nesprávného.
Po válce se často hovořilo o hrdinech, o odboji, o boji za svobodu. Ale málokdy se mluví o těch, kteří přežili specifické způsoby ponižování – fyzického i psychického – jakým procházeli vězni označení růžovým trojúhelníkem. Ti lidé často zůstávali zapomenuti, protože jejich utrpení bylo tak intimní, tak hluboké, že je společnost raději nevyslechla.
Dnes, když se myji ve svém domově – jemným mýdlem a měkkým hadříkem – vzpomínám si, že mytí je pro mě stále spojeno s lidskostí. Ne s ponižující představou o „čistotě jako nadřazenosti“. Čistota pro mě znamená důstojnost, péči a laskavost k sobě i druhým – něco, co nemůže být vnuceno silou nebo ponižováním.
Jsem starý muž a mnozí moji spoluvězni už nejsou mezi námi. Někteří se nikdy nevrátili z táborů, jiní ztratili svou schopnost milovat a důvěřovat. Já jsem žil dál – a proto jsem také mluvil. Abych nezestárl ve mlčení.
Sauberkeit (čistota) není jen o hladké pokožce nebo zářivém těle. Je to o tom, jak zacházíme s ostatními lidmi, jakmile přestaneme vidět v druhých lidské bytosti, ztrácíme sami sebe.
A pokud tato vzpomínka osloví tvé srdce – pokud jsi při jejím čtení pocítil tíhu i krásu odpuštění a přežití – sdílej ji dál, aby takové příběhy nezůstaly zapomenuty.
