Nena Šemsa v těch dnech počítala každou marku a snažila se spočítat, jak přečká zimu bez dluhů a ponížení. Když zavolala na pilu, její hlas byl tichý a ostýchavý, když si řekla jen o dva metry dřeva — o minimum, které měli v nabídce. Neprosila o slevu, nestěžovala si, jen chtěla, aby jí kamna hořela alespoň během nejchladnějších nocí.
Ráno k její bráně přijel velký náklaďák, ne ten malý, který očekávala. Dělníci beze slova začali skládat dřevo — hromadu mnohem větší, než si objednala. Srdce jí bušilo, když viděla, jak se před domem zvětšuje kopec, a věděla, že tohle nemůže zaplatit.
Se slzami v očích prosila řidiče, aby vykládku zastavil a dřevo odvezl zpátky, přesvědčená, že došlo k omylu. Podala mu peníze, které měla připravené, a vysvětlovala, že víc nemá. Řidič však spustil ruku, peníze odmítl a řekl větu, která ji vrátila o dvacet let zpátky.
Řidič stál před ní klidně, jako by věděl, že potřebuje chvíli, aby se vzpamatovala. Řekl jí, že to dřevo není omyl a že není třeba nic vracet. Šemsa na něj hleděla zmateně, nechápala, proč by jí někdo dal víc, než zaplatila. Pak vytáhl z kapsy papír a začal mluvit.
Řekl, že mu majitel pily nařídil, aby jí předal vzkaz. Mluvil tiše, ale jistě, jako by předával něco důležitého. Řekl, že před dvaceti lety, během jedné zimy chladnější než je tahle, chodil k jejímu domu často jeden promrzlý chlapec. V tu chvíli Šemsa cítila, jak se jí třesou nohy.
Vzpomněla si na tu zimu naprosto jasně. Vzpomněla si na chlapce v tenké bundě, s červenýma rukama a pohledem, který nikdy neprosil, ale vždycky říkal, že je mu zima. Nikdy ji nežádal o jídlo, ale zastavil se u brány, jako by doufal. Ona mu tehdy nosila teplé gurabije a čaj.
