Styděla jsem se zúčastnit svatby vlastního syna. Věděla jsem, že mé oblečení je obnošené a staré a že mezi všemi těmi elegantními hosty budu působit nepatřičně. Přesto jsem neměla na výběr.
Jsem obyčejná prodavačka v obchodě s ovocem a zeleninou. Můj plat je skromný, ale vždy jsem si zachovala svou důstojnost. Syna jsem vychovala sama a vždy jsem byla hrdá na muže, kterým se stal. Nikdy jsme nežili v luxusu, ale žili jsme poctivě a vždy jsem znala své místo v tomto světě.
Když mi syn oznámil, že je zamilovaný a chce si vzít mladou ženu z bohaté rodiny, byla jsem dojatá. Radovala jsem se s ním, ale zároveň jsem přemýšlela, jak jim mohu pomoci s organizací svatby, když sami sotva vycházíme.
Tři měsíce před svatbou jsem špatně spala. Dělala jsem si starosti se vším: s výdaji, s přípravami, s tím, že můj jediný syn vstupuje do dospělého života. Ale jedna otázka mě trápila víc než všechny ostatní: co si obléknu v ten den?
V mládí jsem měla jen jedny zelené šaty. Jednoduché, skromné šaty, které jsem nosila při všech důležitých okamžicích svého života. Měla jsem je na sobě při narození svého syna. Měla jsem je na jeho promoci. A navzdory touze mít něco jiného jsem si musela tyto staré šaty obléct i na jeho svatbu.
Když jsem vstoupila do kostela, příbuzní rodiny nevěsty si okamžitě začali šeptat:
— Bože, to je matka ženicha?
— Mohla si vzít něco vhodnějšího… Jaká ostuda, syn se jí žení a ona je oblečená takhle…
Každé slovo mi bodalo do srdce. Cítila jsem se navíc, ztracená mezi dokonalými róbami, třpytivými šperky a povýšenými pohledy.
V tom ke mně přišla moje budoucí snacha. Štíhlá, zářivá, v nádherných bílých šatech, které musely stát celé jmění. Vedle ní jsem si připadala ještě menší, bezvýznamná, chudá.
Ale to, co řekla potom, šokovalo všechny. 
Usmála se, podívala se na mé zelené šaty a nahlas prohlásila, aby to všichni slyšeli:
— Ach, vzala jste si právě tyto šaty. Jsou nádherné. Viděla jsem vaše fotografie z mládí — téměř jste se nezměnila. Pořád jste stejně krásná.
V kostele zavládlo naprosté ticho. I ti, kteří šeptali, zmlkli.
Položila mi ruku na rameno a tichým hlasem dodala:
— Jsem vám nesmírně vděčná za to, že jste vychovala tak výjimečného muže. Všechno jste zvládla sama a dala jste mu to nejcennější — opravdovou lásku. Jsem hrdá, že se stávám členkou vaší rodiny. A šaty… šaty nejsou to nejdůležitější v životě.
Pak se ke mně naklonila a políbila mi ruku.
Nedokázala jsem zadržet slzy — samy mi tekly. Poprvé někdo otevřeně ocenil veškeré mé úsilí, mou práci a všechnu lásku, kterou jsem po všechny ty roky svému synovi dávala.
Všichni hosté nás sledovali, ohromeni.
