Manžel si balil věci a odcházel k milence, a své nemocné ženě řekl jen: „To jsou tvoje děti — klidně je dej do dětského domova, je mi to jedno“ 
Starší syn, stojící v koutě, tiše zašeptal: „Nikdy ti to neodpustím.“ Otec se jen zasmál, práskl dveřmi a odešel. A po patnácti letech mu osud uštědřil opravdu krutou lekci 
Žena ležela na pohovce, zabalená do teplé deky. Téměř jí nezbývaly síly. Nemoc ji pomalu pohlcovala — den za dnem, noc za nocí. Dívala se z okna na šedou podzimní oblohu a cítila, že se dnes něco stane.
K večeru se manžel vrátil domů dříve než obvykle. Vešel mlčky, ani se na ni nepodíval. Nedbale hodil bundu na židli a hned zamířil do ložnice.
Po několika vteřinách se ozval známý zvuk — otevřela se skříň.
Kovová ramínka cinkala, zásuvky bouchaly. Balil si věci.
Žena se s námahou posadila. Opírajíc se o zeď pomalu došla ke dveřím ložnice a zastavila se. Motala se jí hlava, nohy se podlamovaly, ale přesto stála.
— Ty… odcházíš? — zeptala se tiše.
Manžel se ani hned neotočil.
— Ano, — odpověděl klidně, jako by mluvil o počasí. — Tak to bude lepší.
— A co děti?.. — hlas ženy se zachvěl. — Potřebují otce…
Manžel prudce zavřel zásuvku a otočil se k ní.
— Je mi to jedno, — řekl chladně. — Dej je do dětského domova, jestli to nezvládáš.
Z chodby se ozval tichý zvuk. Dva synové stáli přitisknutí ke zdi. Slyšeli všechno.
Starší se díval na otce s doširoka otevřenýma očima, jako by ho nepoznával. Mladší tiše plakal a svíral rukávy svého svetru.
— To myslíš vážně?.. — zašeptala žena. — Vždyť jsou to tvoji synové…
— Už mě to všechno nebaví, — odsekl manžel podrážděně. — Nemoci, slzy, problémy. Budu mít jiný život.
Vzal kufr a zamířil ke dveřím.
Starší syn vykročil vpřed a postavil se do dveří.
— Neodcházej… — řekl třesoucím se, ale pevným hlasem. — Máme tě rádi, tati.
Manžel se zasmál.
— To tě přejde, — ušklíbl se a otevřel dveře dokořán.
— Nikdy ti to neodpustím… — řekl syn tiše za ním.
Dveře se zabouchly tak silně, až se zatřásly stěny. V bytě zavládlo ticho. Hluché. Děsivé.
A po patnácti letech mu osud připravil hořkou lekci… Pokračování v prvním komentáři 
Manžel ležel na nemocničním pokoji, napojený na kapačku. Lékaři mluvili otevřeně — času zbývalo velmi málo. Obě ledviny selhávaly.
— Bez transplantace nepřežije, — řekl lékař. — Nutně je potřeba dárce.
Výsledky vyšetření byly rychle hotové. Vhodný byl jen jeden člověk. Jeho starší syn.
Když syn vstoupil do pokoje, otec ho zpočátku nepoznal. Před ním stál dospělý muž — sebejistý, klidný, s chladným pohledem. Ne chlapec, který kdysi stál ve dveřích a prosil ho, aby neodcházel.
— Synu… — hlas muže se třásl. — Ty… ty jsi přišel…
— Lékař mi všechno vysvětlil, — odpověděl syn klidně. — Vím, proč jste mě zavolali.
Otec se pokusil posadit, ale neměl sílu. Chytil se okraje prostěradla.
— Prosím… — zašeptal. — Potřebuji tvoji pomoc. Umírám.
Syn mlčel.
— Byl jsem špatný otec… — pokračoval otec, hlas se mu lámal. — Všechno jsem pochopil. Lituji toho. Zachraň mě… prosím tě.
Syn přistoupil blíž a podíval se mu přímo do očí.
— Pamatuješ si ten den? — zeptal se tiše. — Když maminka ležela nemocná a my stáli na chodbě?
Muž zavřel oči.
— Řekl jsi, že ti na nás nezáleží, — pokračoval syn. — Řekl jsi, ať nás dají do dětského domova. A pak jsi prostě odešel.
— Byl jsem hlupák… — zachraptěl otec. — Všechno napravím… jen mi dej šanci…
Syn pomalu zavrtěl hlavou.
— Když jsem potřeboval pomoc, — řekl klidně, — ty jsi odešel. A teď potřebuješ pomoc ty… ale už nemáš syna.
V pokoji zavládlo ticho.
— Prosím… — zašeptal muž a natáhl ruku. — Jsem tvůj otec…
Syn ustoupil o krok.
— Ne, — odpověděl. — Otec je ten, kdo neodchází.
Otočil se a zamířil ke dveřím.
— Neodcházej… — vykřikl muž, dusící se slzami. — Prosím tě… zachraň mě!
