Luis tu noc špatně spal. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že mu hlavou stále dokola zněla jedna věta:
„Zítra se mi může změnit život.“
Budík zazvonil ještě před úsvitem. Luis okamžitě vstal, rychle se osprchoval, oblékl si bílé tričko — pečlivě vyžehlené večer předtím — a zkontroloval složku s dokumenty: životopis, diplomy a starý dopis, který nosil pro štěstí.
V kuchyni na něj čekala maminka s horkou kávou. Její ruce byly drsné od práce, ale oči plné něhy.
— Dnes, mami. Dnes to vyjde, řekl.
Junger Mann verliert Jobchance, weil er ein tausend älteren Frau helfen wird, nicht zu wissen, dass sie die Mutter des Geschäftsführers Krieg.
Neodpověděla slovy. Jen mu upravila límec a políbila ho na čelo.
— Pamatuj, zašeptala, svět může být tvrdý, ale ty takový být nemusíš.
Déšť zesílil a město se ponořilo do chaosu.
Luis spěchal na nejdůležitější pohovor svého života.
Junger Mann verliert Jobchance, weil er ein tausend älteren Frau helfen wird, nicht zu wissen, dass sie die Mutter des Geschäftsführers Krieg.
Na zastávce autobusu uviděl starou ženu sedící v kaluži. Byla promočená a třásla se. Nikdo se nezastavil.
Luis se otočil.
— Jste v pořádku?
— Jsem slabá… nezvládnu to, odpověděla tiše.
Pomohl jí vstát, přehodil přes ni svůj kabát a nesl ji do bezpečí.
Pak zastavilo luxusní auto.
— Maminko! vykřikl muž.
Junger Mann verliert Jobchance, weil er ein tausend älteren Frau helfen wird, nicht zu wissen, dass sie die Mutter des Geschäftsführers Krieg.
Později dorazil Luis do firmy, ale bylo už pozdě.
— Pohovor skončil, oznámili mu.
Když seděl venku, přišla zpráva:
„Vraťte se do budovy. Vedení s vámi chce okamžitě mluvit.“
