Každou noc slyšela sestra z oddělení číslo 7 křik, když cizí muž navštívil staršího pacienta. Jednoho dne, když to už nemohla snést, se schovala pod postel, aby zjistila, co se děje.😱😨
To, co viděla, ji skutečně vyděsilo. 😢
Sestra slyšela z oddělení číslo 7 podivné zvuky už několik dní po sobě. Byly to křiky. Ne hlasité – ve skutečnosti tlumené, dusivé, jako by se daná osoba bála, že ji někdo uslyší. Zvuk se vždy objevoval přibližně ve stejnou dobu – blíže k noci, kdy byly chodby prázdné a světla slábla.
Zastavila se uprostřed chodby s kbelíkem a poslouchala. V nemocnici bylo dost neklidno, ale tento pláč se jí zdál držet na nervy. Nezněl jako normální sténání bolesti.
Sestra tam pracovala už dlouho. Práce byla těžká, plat nízký, ale vydržela to. Zvykla si na pachy, noční směny a bolest ostatních. Ale oddělení číslo 7 ji začalo čím dál víc obtěžovat.
Ležela tam starší pacientka – tichá, upravená, vždy vděčná za pomoc. Měla zlomenou kyčel a byla na klidovém režimu. Zřídka si stěžovala, jen se stále častěji dívala na podlahu a trhala sebou při hlasitých zvukech.
A pak se objevil podivný návštěvník.
Muž přišel večer. Vždy sám. Dobře oblečený, sebevědomý, mluvil klidně a zdvořile. Představil se jako příbuzný.
Po jeho návštěvách se starší pacientka změnila: oči jí zrudly, rty se jí začaly třást, ruce jí zchladly. Jednoho dne si sestra dokonce všimla modřiny na jejím zápěstí.
Snažila se zjistit víc, ale pacientka se okamžitě odvrátila a zašeptala, že je všechno v pořádku.
Kolegové jí poradili, aby se nepíchala.
„Do toho ti nic není. Je to příbuzný, takže má právo,“ řekli jí.
Ale pláč se vracel znovu a znovu.
Jednoho večera sestra zaslechla kroky před pokojem. Pak tlumené hlasy. Mluvil drsně. Starší pacient něco zamumlal, jako by se omlouval. Ozval se tupý zvuk. A krátký pláč.
Té noci sestra nemohla spát.
A vymyslela plán, jak zjistit pravdu. Pokud nikdo nechce vidět, uvidí ona.
Příště vešla do pokoje brzy. Světla byla tlumená, pacient spal. Sestra se svezla na podlahu a s obtížemi se zaplazila pod postel. Prach, studené linoleum, rezavé pružiny nad hlavou. Byla vyděšená.
Kroky na chodbě. Dveře vrzaly. Vešel.
Sestra viděla jen jeho boty a okraj postele. Nejdřív ticho. Pak jeho hlas. Říkal něco staršímu pacientovi, pomalu a naléhavě. Začala plakat.
A pak se stalo něco, co sestře vyrazilo dech. 😱🫣 Pokračování v prvním komentáři 👇👇
Nejdříve mluvil klidně. Velmi klidně. Vysvětlil starší pacientce, že o dům stejně „přijde“, že ho nepotřebuje sama, že musí podepsat papíry. Řekl, že pokud to neudělá hezky, „pomůže“.
Starší pacientka plakala. Prosila ho, aby ji nechal na pokoji. Řekla, že nic nepodepíše.
Pak se jeho hlas změnil.
Naklonil se nad postel a začal vyhrožovat. Řekl, že má léky, které musí brát. Že ví, jak to udělat tak, aby si toho doktoři nevšimli. Že když bude vytrvávat, bude se jí hůř. Mnohem hůř.
Sestřička zadržela dech.
Viděla ho, jak vytahuje injekční stříkačku. Ne nemocniční. Jinou. Tmavou, neoznačenou. Začal jí aplikovat injekci, i přes její odpor. Starší pacientka křičela a ruka jí bezvládně spadla na prostěradlo.
Sanitářku přemohla hrůza.
S křikem vyskočila zpod postele a trhnutím otevřela dveře. Nastal rozruch, přiběhly sestry a službu konající lékař. Muž byl na místě zadržen. Stříkačka byla zabavena. Dokumenty byly nalezeny v jeho tašce – připravené, s místem pro podpis.
Později se ukázalo, že injekce nebyly léky. Právě ony byly důvodem, proč se stav staršího pacienta rychle zhoršoval.
