Kira, 12 let, skončila na pohotovosti. Její břicho bylo natolik nateklé, že lékaři nejprve podezřívali zažívací potíže nebo nádor. Ale po ultrazvuku — nastalo ticho.
Nebyla to těhotenství. Nebyl to nádor. Byl to slabý, ale celoživotní signál.
Kira byla hubená, bledá dívka s modrýma očima. Přivezli ji pozdě večer. Matka stále opakovala: „Myslela jsem, že je to jen nadýmání… Teď už ani nemůže stát…“
Otec je opustil, když bylo Kiře šest. Matka uklízela, snažila se přežít. Kira si nikdy nestěžovala — nechtěla, aby se o ni starali.
Následovala série vyšetření. V dutině břišní se hromadila lymfatická tekutina. Vzácné onemocnění: intestinální lymfangiektázie.
Starý lékař řekl: „Vaše dcera žije zázrakem. Musíme jednat hned.“
Kira se probudila: „Mami… nechci umřít… ještě jsem nedočetla svou oblíbenou pohádku…“
Odsáli jí přes tři litry. Neplakala. Jen když jí matka přinesla plyšového medvídka s obvazem na břiše: „I jeho to bolí?“
Kira se stala vzorem nemocnice. Nemoc se však vrátila. Tentokrát už četla odborné články a věděla, kam jít.
Operace, uzdravení, a poté blog — pro mladé s vzácnými nemocemi. Psala upřímně. Devítiletá dívka, Alina, jí napsala: „Už se nebojím.“
O šest let později se Kira stala lékařkou. Ale ztratila svou první lásku — Leshu — při nehodě. Jeho dopisy spálila. Druhý den šla do práce.
Deset let po první diagnóze stála na sále — jako chirurg. Přišla malá dívka s obrovským břic
