“Peněz není mnoho, ale chci, aby mé děti žily ve spravedlnosti a harmonii. Ať není moje duše v posmrtném životě smutná.”
Moje matka zemřela jednoho rána na sklonku podzimu, jemně jako olejová lampa, která pomalu zhasíná. Celý život neúnavně pracovala a nezanechala po sobě žádné jmění, jen malý, zchátralý dům a pár starých věcí.
Pohřeb byl jednoduchý. Já a moji dva starší bratři – nejstarší bratr, druhý bratr a já – jsme si sedli a domluvili se, jak rozdělíme těch pár věcí, které nám zbyly.
V malé místnosti nebylo kromě staré dřevěné skříně nic cenného. Jen tři obnošené vlněné deky, které matka pečlivě složila. Tiše jsem zírala a srdce mi ztěžklo. Ty deky pro mě představovaly celé mé dětství. Ale můj starší bratr se mi vysmíval:
“Proč si necháváte tyhle roztrhané deky? Je lepší je vyhodit.”
Druhý dodal:
“Přesně tak, nestojí ani za cent.” Kdo je chce, ať si je vezme. Nebudu nosit odpadky.
Jejich slova mě hluboce ranila. Zapomněli snad na ty zimní noci, kdy celá rodina spala pohromadě a máma každého z nás přikrývala těmi dekami, zatímco se třásla ve svém starém záplatovaném kabátě?
Stiskla jsem rty a řekla,
“Jestli je nechcete, vezmu si je.”
Nejstarší mávl rukou:
“Jak chceš, přece odpadky.”
Tajemství mezi přikrývkami
