“Nezapomněla jsem, Vasile,” řekla klidně, i když v jejím hlase bylo cítit napětí. – Ale asi jsi zapomněl. Nebo prostě raději předstíráte, že nevidíte, jak se vaše matka chová ke mně a vašemu dítěti!
– Nemluv takhle o mé matce! – chrčel Vasilij a házel tašku na zem. – Je to stará žena a ty ji musíš respektovat!
– Respekt? Viera se zasmála. – Víš, kolikrát mi tvoje “stará” říkala parazit? Kolikrát říkala, že Xenia je “děvka, která špatně skončí” a chceš, abych ji respektovala?
Vasilij na chvíli mlčel. Bylo vidět, že hledal slova, ale nenašel žádné, které by znělo smysluplně.
– Ale to je moje matka, vere… – začal, už je ticho.
– Jo, tvoje matka. Ale ne moje a rozhodně ne babička pro naši dceru! – prudce ho přerušila. – Zlotom říká, křičí, požaduje peníze na svého zlatého syna Olega a ty chceš, abych jí dala další čaj?
– Vždycky to přeháníš! – zvýšil hlas Vasilije. – Jen si chtěla promluvit!
– Promluvit si?! Viera se nevěřícně zasmála. – Vasile, přišla požádat tvého bratra o peníze na dovolenou! Dovolená v Thajsku! Sotva taháme z platu na plat a ona má tu drzost požadovat peníze za luxusní výlet!
Muž sklopil hlavu. Věděl, že má žena pravdu. Pýcha mu to však nedovolila přiznat.
– Dobře, možná to přehnala… – zamumlal. – Ale proč ta voda?
Viera si povzdechla a sedla si ke stolu.
– Ne já ji polila, ale Xenia. A víš co? Možná to udělala správně. Možná ji někdo konečně musel zchladit. Protože když to udělám, dostanu se na titulní stranu místních novin.
V tu chvíli se do kuchyně podívala Xenia a v ruce držela hrnek s čajem.
– Tati, Nekřič na mámu, Ano? – řekla klidně. – Babička byla zlá jako vždycky. Křičela na mě, že jsem “šmejd”, tak jí dali jen trochu vody. Dlouho nekřičela, ale vyběhla z bytu.
Vasilij se podíval na dceru a ztratil řeč. Na jedné straně chtěl být naštvaný, ale na druhé straně-viděl v jejích očích stejnou zraněnou trpělivost, jakou tolikrát viděl u své ženy.
– Xenia … to bys neměla, ” řekl nakonec už mírnější. – Ale … chápu to.
Dívka pokrčila rameny. – No, to je super. Protože už ji nebudu tolerovat. Půjdu spát.
Zmizela za dveřmi a nechala rodiče samotné.
Vasilij se opřel o desku stolu a mlčel. Viera si nalila sklenici vody, podívala se na něj a řekla::
– Víš, co je nejhorší? Ne že by mě nenáviděla. Ne že by z nás dělal idioty v celé rodině. Nejhorší je, že jsi vždy na její straně, i když dobře víš, že mám pravdu.
Muž se na ni unaveně podíval.
– Já jen … nechci, abychom se hádali.
“Pozdě, Vasile,” odpověděla tiše. – Hádáme se už dlouho. Teprve teď je to konečně vidět.
Nastalo ticho. Bylo slyšet jen tikání hodin na zdi a zvuk kapek vody, které se rozlévaly z kohoutku.
Po několika minutách se Vasilij nadechl a posadil se naproti ní.
– Možná máš pravdu, vere. Moje matka byla vždycky … těžkou. Ale stejně je to moje matka. Nemůžu ji úplně odříznout.
– Nikdo ti neřekne, abys ji uřízl. Viera pokrčila rameny. – Ale nedovolím, aby sem přišla a plivla nám do obličeje. Pokud s ní chcete zůstat v kontaktu, udělejte to jinde. Mimo tenhle dům.
Vasilij přikývl, jako by mu konečně něco došlo.
— Dobrá. Pokusím se s ní promluvit.
– Nezkoušej to, ale udělej to. Řekněte jí jasně: žádné peníze, žádné návštěvy bez pozvání. A žádné urážky na mě a naši dceru.
Muž přikývl, pak vstal, přistoupil k ženě a objal ji.
– Promiňte, Ver. Za to všechno.
Viera dlouho nic neříkala. Až po chvíli odpověděla potichu:
– Neptej se mě, jen své dcery. Protože ona tě dnes bude muset nahradit.
Druhý den jel Václav k matce. Zinaida mu otevřela dveře s pohledem na uraženou královnu.
– Konečně! — přeložit. – Přišel ses omluvit za tu svou drzost?
Vasilij si povzdechl.
– Mami, přišel jsem ti něco říct.
– No? – zvedla obočí.
– Už k nám Nechoď. Jestli si se mnou chceš promluvit, Zavolej mi. Ale neurážej mou ženu nebo mou dceru. Tím to skončilo.
Žena ztuhla, jako by ji někdo praštil.
– Cože? Ty mi dáváš podmínky?
– Jo, Mami. Takhle. – Vasilij se jí podíval přímo do očí. – Protože to už není jen “moje rodina”. Je to naša rodina-moja, Viery a Xenia. A pokud to nedokážeš respektovat, je mi to líto. Ale ty nebudeš součástí našeho života.
Zinaida otevřela ústa, aby něco řekla, ale nevyšlo z nich jediné slovo. Vasilij se prostě otočil a vyšel ven.
Když se vrátil domů, Viera právě vařila večeři. Ona se na něj otázavě podívala.
– A co?
– Řekl jsem jí všechno. Myslím, že se dlouho neobjeví.
Viera jen přikývla. Na tváři se jí objevil stín úsměvu.
– Pak by v tom domě mohlo být konečně nějaké ticho.
“A v klidu,” dodal Vasilij a objal ji zezadu.
V tu chvíli se z místnosti ozval hlas Xenie:
– Nezapomeňte vypnout vodu v kohoutku, než půjdete spát! Protože kdyby znovu začal kapat, bylo by to víc než jen babička po tváři!
Viera se hlasitě zasmála a Vasilij se poprvé po dlouhé době také usmál.
Možná to bylo těžké, možná se voda rozlila tam, kde byla potřeba — ale v tomto domě se konečně trochu oteplilo.
