– A za jaké peníze? – Tamara Vasiljevna. – Protože váš plat je desetník!
“To je moje věc,” řekla Tanya klidně, i když uvnitř se už všechno třáslo. – Nikdo po vás nechtěl peníze.
“Podívejte se na ni,” zašklebil se Viktor. – Byla statečná.
Tamara udělala krok blíže, aby Tanya mohla cítit její dech. – Poslouchej mě, holka, Ano? Buď si dnes vezmeš své manýry a odejdeš, nebo zítra přijde policie. Protože tohle je můj dům, víš? Můj!
Táňa zbledla. V jejích očích byly slzy. – Ale kam půjdu? – zašeptala. – Máme jen jednopokojový byt.
– To mě nezajímá! – Tamara křičela. – Nebudu sledovat, jak si můj syn zničí život kvůli někomu jako jsi ty!
V tu chvíli zazvonily klíče v zámku. Dveře, byť polorozpadlé, se otevřely a na prahu stál Ilja. Bledý, unavený, v pracovním oblečení.
– Co se to tu sakra děje?! – on se rozbrečel.
– Synu! – Tamara okamžitě změnila tón, sladký a dlužný. – Jen jsem si chtěla promluvit! A ta tvoje žena se zavřela a nechtěla se otevřít!
– Promluvit si? Ilja se podíval na vyrvaný zámek, pak na Viktora s páčidlem v ruce. – Páčidlem?
Viktor sklopil oči. – Tak to dopadlo.…
“Mami,” zhluboka se nadechl Ilja, ” zdá se, že ses opravdu zbláznila.
Tamara zamrzla. – Jak se mnou mluvíš?! K vlastní matce?!
– Matka, která se vloupala do mého bytu, děsí mou ženu a říká jí děvka! Ilja zakřičel a poprvé v životě zvýšil hlas. – K takové matce!
Růže polkla cukroví, odkašlala. – Iljušo, nezlob se.…
– Ticho! – přerušil ji. – Už mě to nebaví! Už měsíce tolerujeme vaše návštěvy, vaše komentáře, vaše, Mami, věčné křivdy! Ale dneska jsi to přehnala!
Tamara zbledla a pak její tvář přijala výraz bolesti a zášti. – Takže mi to platíš? Za celý život, za výchovu, za to, že jsem tě postavila na nohy?
“Ne, mami,” řekl tiše Ilja. – Ale nenechám tě zničit mé manželství.
Táňa stála vedle a přitiskla dlaň ke rtům. Slzy jí tekly po tvářích, ale mlčela.
“Buď se uklidníš,” pokračoval Ilja, ” nebo si sám vyměním zámek a přestanu ti zvedat telefony.
– Iljo! – Tamara Křičela. – Chceš mě vykopnout z vlastního života?!
– Nevyhazuju. Chráním nás. A tebe taky, pokud tomu nerozumíš.
Na chvíli nastalo ticho. Jen z kuchyně dál kapala voda z vodovodu-rytmicky jako hodinky.
Viktor se pohnul jako první. – Dobře, Tamaro, pojď. – Trochu ji zatáhl za rukáv. – Nech je, nebo to bude ještě horší.
Rosa si povzdechla, dala cukroví do kabelky. – A já myslela, že je to rodinný rozhovor.…
Tamara se nehýbala. Dívala se na svého syna, jako by ho viděla poprvé. Pak odvrátila pohled a beze slova odešla z bytu. Za ní Viktor a Rose.
Dveře se zabouchly a ticho po nich bylo téměř ohlušující.
Ilja se opřel o zeď a zavřel oči. – Promiň, Tanečko.
Táňa k němu přistoupila pomalu, jako by se bála, že je to sen. – Nic neříkej. – Dala mu ruku na tvář. — Prostě… Děkuji.
“Už tě nikdy nenechám samotnou,” řekl tiše. — Nikdy.
Přitiskla se k němu, pevně, jako by se v něm chtěla schovat před celým světem. Cítila jeho srdce, které bilo ve stejném rytmu jako ona.
Na chvíli vše utichlo-i ten kohoutek přestal kapat.
Pak se Ilja trochu odtáhl a podíval se na hrad. – Musí být nahrazen. Dnes.
– A co tvoje máma? zeptala se Táňa nejistě.
“Nevím,” odpověděl upřímně. – Možná to jednou pochopí. Ale dokud se ke mně nepřestane chovat jako k dítěti, nebudu se vymlouvat na každé rozhodnutí.
Táňa přikývla. — Dobrá.
Večer, když se jim konečně podařilo po vší turbulenci trochu uklidit, si společně sedli ke stolu. Beze slov. Jen teplý čaj a tichý hluk ulice Za oknem.
“Víš,” řekla za chvíli Táňa, ” možná je dobře, že to tak dopadlo. Protože teď je to jasné.
Ilja se na ni podíval. — Tak. Ode dneška začínáme znovu. Podle svého.
Lehce se usmála. – Po našem.
A za oknem padal první sníh letošní zimy-tiše, jemně, jako by tenkou vrstvu nového začátku zakrýval špatný začátek.
