Těžký, nasládle vonící kouř z makorky se mísil s vůní vařících se brambor a starého, propoceného kožichu. Arťom, dříve známý celé vesnici jako rváč Kosťa, seděl na zápraží a hleděl do šarlatové štěrbiny zapadajícího slunce. Nedokázal definovat právě ten okamžik, ten osudový zlom, kdy se jeho Lýdie, jeho Lidočka, ta, která byla kdysi sluncem jeho života, zbláznila. Střípky se mu vynořovaly v paměti jako chuchvalce mlhy nad řekou: její smích, stříbrný a odvážný, její tvář zkřivená vztekem. Bývaly doby, kdy byl pro ni, mladého a žhavého, ochoten udělat cokoli.
Byl bláznivě zamilovaný. Pamatoval si každý detail: jak vešla do vesnického klubu, vysoká a rovná jako šíp. Všichni muži ztuhli a vyprovázeli ji pohledy plnými němého zbožňování a ostychu. Lydie se od ostatních dívek nelišila jenom postavou – nesla v sobě jakousi jinou, pro ruské oko nezvyklou, téměř cikánskou krásu. Tmavá pleť, velké, tmavé, jako dvě bezedné ledové díry, oči, v nichž se topily duše, a rty, vždycky cuknuté povýšeným úšklebkem. Podle toho se také chovala – arogantně a hrdě, jak se na královnu, která zná svou cenu, sluší. Arťom o ni bojoval ne na život a na smrt právě na těchto plesech, střetl se s hostujícím šoférem, který si ji dovolil pozvat příliš neodbytně. Její ruku získal tím, že s jejím otcem, dej mu Bůh pokoj, vypil ne jednu, ale tři láhve vybraného “kapitálu”, načež se na tři dny stáhl, ale její ruku a požehnání získal.
A ona to udělala. K úžasu celého okolí se provdala za Arťoma. První roky byly jako ze staré dobré pohádky. On ji nosil v náručí, ona se smála jeho vtipům a v noci jejich dům naplňoval takový žár vášně, že mráz za oknem vypadal jako nic.
Na začátku sedmdesátých let konečně otěhotněla. Artyomovo štěstí bylo bezkonkurenční. Sám jí stlal postel, v zimě běhal za okurkami a na trhu všechny srážel k zemi. Lidé říkali, že zoufalá Lydie stále chodí ke staré babičce Varvaruchě, která žila na okraji bažin. Dávala jí pít hořké, odporně páchnoucí byliny a při novoluní jí nad břichem šeptala prastará zaklínadla a prosila o dědice. Artyom však tyto klepy odbyl. Máloco říkaly zlé jazyky se závistí! Věřil v to nejlepší.
…Chlapec, malá, scvrklá hrouda života, žil jen několik dní a zemřel, aniž by se poprvé plně nadechl. Podle lékařů nebyl životaschopný. Možná tehdy, té tiché, strašné noci, kdy byl jeho křik navždy přerušen, Lydia a přišla o rozum? Artyom, sám zasažený žalem, ji utěšoval, jak nejlépe uměl, hladil ji po vlasech, mlčky ji držel za ruku a cítil, jak ji studí dlaň. Neplakala. V jednu chvíli zírala a v jejím pohledu, tvrdém a ostrém jako sklo, bylo něco nového.
Brzy znovu otěhotněla a porodila holčičku. Dali jí jméno Veronika. Zdálo se, že se rána hojí. Ale ne. Čas plynul a Lydie začala truchlit stejně, pro Arťoma nepochopitelně. Tohle není správné, tohle není správné. Slunce bylo příliš ostré, déšť příliš mrholivý. Její vlastní odraz v zrcadle, který ji kdysi tak těšil, teď vyvolával záchvaty vzteku. Rozbila jedno zrcadlo, pak druhé. Ukázalo se, že krása netrvá věčně, a ona s hrůzou objevila první vrásky v očích, první smutek na rtech.
A co bylo nejhorší, Lydia začala ze všeho vinit malou Veroniku. Šeptala, jako by z ní ještě v děloze vytáhla všechnu krásu a vitalitu a nechala z ní jen vyschlou skořápku. Ale nejhorší ze všeho byla bezdůvodná, zvířecí, slepá hrůza ze žárlivosti. Začala žárlit na všechno: na vítr, který mu čechral vlasy, na krávu, kterou dojil, na stíny na plotě. O sousedech ani nemluvě. Mohla vtrhnout na jeho farmu za bílého dne, před zraky celého týmu. Očichávala mu šaty jako ohař, vyvracela mu kapsy a hledala imaginární důkazy, dělala divoké skandály a vystavovala sebe i nevinného Arťoma veřejnému posměchu. Nejdřív se jim celá vesnice smála, pak se začala křečovitě smát a pak se na ně začala dívat s lítostí a obavami.
A Artyom to nemohl vydržet. Nemohl snést to neustálé napětí, ten jedovatý šepot za zády, to šílenství v očích ženy, kterou kdysi miloval. Začal pít z láhve a hledal v ohnivé vlhkosti zapomnění. A kde je alkohol, tam, jak známo, jsou po ruce další hříchy, lži a hořká útěcha na straně.
Veroničce byly tři roky, když se stalo něco, co si vesnice bude pamatovat ještě desítky let. Lýdie s tváří zkřivenou nelidským hněvem hrubě popadla dceru za tenkou ruku a táhla ji po prašné vesnické ulici. Byla na cestě k domu samotné Glashy, tkadleny, o níž už dlouho kolovaly klepy. Když procházela kolem domů, Lydie hlasitě vykřikovala nadávky, její hlas se lámal v jekot a rozléhal se po okolí:
– Já toho hada zabiju! Nejdřív jí vytrhám všechny chlupy, aby šla k čertu! A otrávím svého manžela, toho kurvícího se psa! Aby neumřel hned, ale nejdřív vydal všechny svoje shnilé vnitřnosti!
Sousedé si samozřejmě takový pohled nemohli nechat ujít. Vyskočili na verandy a vyhlíželi zpoza plotů. A když se Lydie, táhnoucí za sebou plačící Veroničku, blížila k úhlednému domku Glashy, už za ní stál úctyhodný, bzučící dav čumilů.
Arťom byl v té chvíli skutečně v domě. Po krátkém milování usnul a položil si hlavu na bujná, hebká ňadra své přítelkyně. Ze spánku ho vyrušil divoký křik z ulice. Samozřejmě se mu nechtělo vyjít ven k rozvášněnému davu. S Glashou se nacpali do nejvzdálenějšího rohu místnosti, rukama si zacpali uši a doufali, že Lydie vykřikne a odejde. Ale přes řev davu a ženin šílený křik Arťom s hrůzou zaslechl jiný zvuk – tenký, duši drásající výkřik vlastní dcery. Rozrušená matka, která neměla odpověď, si začala vybíjet zlost na dítěti a kroutila dívce ruku.
– Co jsi to za stvoření! – Artyom to už nemohl vydržet, vyběhl na dvůr a přikázal vyděšené Glashe, aby se okamžitě zamkla uvnitř.
Na nádvoří spatřil strašidelný obraz. Lýdie s rozcuchanými vlasy a očima plnýma bílého šílenství držela za ruku Veroničku, která byla bledá bolestí. Když ho uviděla, vykřikla ještě šíleněji:
– Tady, dobří lidé, podívejte se na toho nahého Casanovu! A kde je ta tvoje coura? Glafira! Vylez, děvko, chci se ti podívat do očí! Já ti do očí nalákám srnku!
Arťom se snažil nedívat na sousedy a přistoupil ke své ženě. Srdce mu bušilo až někde v krku.
– Vrať mi to dítě, Lído,” řekl tiše, ale zřetelně a snažil se vzít dceru do náruče.
Ale Lydie dívkou prudce, silně trhla, ta znovu vykřikla a ten zvuk přetekl pohár trpělivosti. Jeden z mužů, strýc Míša, který stál vedle ní, mlčenlivý a mohutný kovář, to nevydržel. Tiše přistoupil a uštědřil Lydii tak drtivou facku, že se zhroutila na zem a pustila dceřinu ruku.
– Je mi to líto, děvče,” řekl muž chraptivě vzlykající Veronice, kterou už k sobě Arťom tiskl, a zakrývaje si oči, rychle odešel a odstrčil dav.
Lidé, kteří se ještě před chvílí šli škodolibě pošklebovat a odsuzovat “sprosťáka”, se teď na Arťoma dívali s němým soucitem. Stud vystřídal soucit. Po tomto incidentu se Arťom pevně chystal rozvést a prostřednictvím soudu si vzít dceru k sobě. Lýdie se však, když se vzpamatovala a uvědomila si, co udělala, objevila na jeho prahu. Klečela na holé podlaze před manželem a dcerou, hystericky vzlykala, prosila dívku za odpuštění a líbala jí obvázanou, vykloubenou ruku. A on, blázen, těm slzám uvěřil. Zdálo se mu, že v nich probleskuje záblesk bývalé Lydie. Na traumacentru, kam Veroniku odvezl, Arťom lhal, zíral na podlahu, že se stala nehoda, a tvrdil, že spadla z lavičky. Starší lékař při pohledu na dívčinu vyděšenou tvář a vyhaslé oči zavrtěl hlavou a trpně mlčel.
Poté si Arťom opakovaně vynadal za tuto slabost. Když se totiž s Lidií rozváděl, soud po vyslechnutí příběhu o “nehodě” nebral v úvahu jeho touhu dceru mu odebrat. Navzdory Veroničiným vlastním slzám a prosbám zůstala s matkou. Jakou hrůzu, jaký každodenní očistec dívka prožívala po celá následující léta, zbývá jen domýšlet. Často utíkala k otci, žila s ním a přečkávala matčiny záchvaty vzteku. Lýdie jako by zapomněla, že se s Arťomem rozvedli, a začala se vlamovat do jeho nového domu, matku i “všechny ty jeho coury” a křičet na dveře nadávky.
Ale pak se můj otec znovu oženil. Vzal si mladou ženu, městskou, inteligentní ženu jménem Irina, která přišla do vesnice pracovat jako veterinářka. Místní ženy, které znaly Lydiinu povahu, ho odmítaly, bály se ho. A nová žena otce, Irina, nehořela zvláštní touhou komunikovat s jeho minulým životem v osobě jeho dcery. Veronika to nenápadně vycítila, a aby jim nebyla na obtíž, přestala je navštěvovat a uzavřela se do vlastního pekla.
Když vyrostla, utíkala z domova častěji, potulovala se po cizích senících a chatrčích a spala, kde se dalo. Jednoho dne pozdě večer však zaklepala na otcovy dveře. Stála na prahu, hubená, ve starých šatech, vypadala jako štvaná zvěř.
– Verka! – Muž se zaradoval a otevřel dveře víc. – Pojď dál, tak rád tě vidím, dceruško! Kde jsi byla, miláčku? Už jsem si začínal dělat starosti!
Veronika vešla se sklopenýma očima a nervózně si třela okraj svetru.
– Kde je vaše Irina? – zeptala se tiše, bez zájmu.
– Šel jsem do lékárny pro léky pro telata. Řekni mi, jak se máš? Proč nás nenavštěvuješ? Stýská se mi po tobě.
– Tati, já… no, dej mi nějaké peníze, prosím. Cokoliv.
– Jistě, jistě. Kolik potřebujete? – Arťom bez přemýšlení vytáhl obnošenou peněženku, otevřel ji a podal dceři dvě největší bankovky. – Stačí to?
– Víc než to. Musím se dostat do města a zpět. Na autobus.
– Co je uvnitř? Chceš, abych tě vzal na motorku? Kam?
– Nemluv o tom,” Veronika znovu sklopila pohled, jako by našla neviditelnou tečku na podlaze, “díky, tati. Já už půjdu.
– Počkej! Počkej, Verun. Nech mě se na tebe aspoň podívat! – vzal ji za bradu a zvedl jí obličej. – Jak se máš? Jak se má matka?
– Je to stejné. Nadává ti každý den. Chystá se zabít tvou Irinu. Říká, že dá do studny jed na krysy.
Otec zaváhal a přejel si rukou po tváři.
– Dělá si legraci? Nebo se jen zlobí?
– Dokázala někdy žertovat? – Dcera se na něj podívala unaveným, starým, nedětským pohledem.
— Bože můj, dcerko, zůstaň s námi! Nechoď tam! Žij tady!
– Tvoje žena mě nemá ráda,” řekla Veronika sklesle, s jakousi dospěláckou osudovostí. – Dívá se na mě, jako bych byl problém.
– To je směšné. Prostě tě nezná, stydí se, bojí se tvé matky. Brzy budeš mít bratra nebo sestru, to ještě nevím. Všechno se vyřeší, uvidíš!
Dcera se zachvěla, jako by ji náhle ochladilo.
– Nejste nadšeni? – zajímal se.
– Jsem rád. Udělala bych ti radost, že se ti narodí vnuk nebo vnučka, ale…
Artyom se na dceru mlčky podíval a nechápal. Pak mu to došlo a z tváře se mu vyvalila krev:
– Věrko, takže ty jsi taky… co? Těhotná?
– Máš pravdu, tati. K potratu v nemocnici potřebuješ písemný souhlas rodičů. Neřeknu to ani matce, víš? Dáš mi ho? Podepíšeš ho?
– Co si sakra myslíš, že děláš? Chceš, abych si zničil vlastní krev? Ne, neptej se mě,” zděšeně zavrtěl hlavou, “kdo je otec? Řekni mi to a já si s ním promluvím jako chlap. Přinutím ho, aby si mě vzal!
– Ne! Prosím, s nikým nemluvte, je mi to líto. Je to trapné. Dobře,” zaťala pěsti s penězi v nich sevřenými, “obejdu se bez svolení rodičů. Teď už peníze mám! – Přes slzy se křivě usmála a otočila se k odchodu. – Ahoj, tati.
– Nedělej to, dcero! Nedělej to, prosím! – Arťom v zoufalství popadl Veroniku za rukáv, ale hned si vzpomněl, jak ji Lydie před mnoha lety tahala za ruku, a rozvázal prsty, jako by se popálil. – Vychovám tě. Slyšíš mě? Vychovám svého vnuka nebo vnučku jako vlastní dítě! Pořád jsem silný!
– Tati, co to děláš? Brečíš? – Dcera byla překvapená a do hlasu se jí prodrala dětská nelibost a něha.
Arťom se odvrátil a snažil se skrýt zrádnou vlhkost v očích, ale podle chvějících se širokých ramen si uvědomila, že má pravdu. Pak dcera, celá scvrklá a ztuhlá, náhle roztála. Objala otce jako v dětství, přitiskla se k jeho hrubé košili a tiše a beznadějně se rozplakala.
V zájmu klidu své nové rodiny učinil Arťom těžké rozhodnutí. Odvezl Irinu a Veroniku dvě stě kilometrů daleko, do odlehlé vesnice Andreevo, kde je nikdo neznal a odkud o Lydii nebyly žádné zprávy. V určený den se Veronice a Irině narodili chlapci. Ale jestliže Irinin syn Nikitka byl silný a okamžitě křičel na celé oddělení, Veroničin syn Romočka se narodil tichý, letargický, s modrým obličejem. Špatně snášel prsa a většinu času prospal.
Postupem času se ukázalo, že dítě je ve svém vývoji daleko pozadu. Začalo se držet za hlavu, pozdě sedět a chodit. Lékaři rozhazovali rukama, říkali něco o komplikacích při porodu, o špatném zdravotním stavu matky.
– Je to kvůli ní! – Veronika vzlykala a houpala podivně tiché dítě. – Moje vlastní matka mě proklela! Když jsem od ní nadobro odešla, křičela na mě, že se moje dítě narodí ošklivé a že mě nikdo nebude chtít, jako ji! To je její pohled! – ukázala na klidnou, nechápavou tvář svého syna.
– Veruško, jak je ošklivý? No, možná není profesor, možná není nejchytřejší, ale podívej, podívej se na jeho úsměv! – Arťom bral vnuka do náruče a chlapec se bezzubě usmíval a díval se do stropu. – To je štěstí, to je anděl v domě! Anděl!
Veronika pojmenovala svého syna Roman. Dostal stejné příjmení jako Irinin syn Nikita – Artyomovich. A tak pokračovali ve svých životech: Nikita a Rom. Artyom je vychovával.
Veronika zůstala se synem první tři roky a pak, neschopna snést nevlastní matčin tichý odsudek a vlastní bolest, odešla do města. Získala tam práci uklízečky v jakémsi oddělení, jednou za měsíc syna navštěvovala a vykupovala levné hračky a sladkosti. Irina šla ještě dál – odjela do regionálního centra, aby si “zvýšila kvalifikaci”, ale už se nevrátila. O měsíc později poslala Arťomovi telegram s lakonickou žádostí o rozvod. Syn zůstal s otcem.
Artyom tak zůstal sám se dvěma chlapci v náručí. Vyrůstali jako bratři, i když byli velmi rozdílní. Nikita byl chytrý, mazaný, mrštný, opravdový kluk. Romočka byl boží člověk, blázen, jak mu říkali. Dokázal celé hodiny sedět na zápraží, dívat se na mraky, byl šťastný, když dostal bonbón, vlídné slovo, úsměv kolemjdoucího. Jeho prostoduchost byla čistá jako pramenitá voda.
Arťom, definitivně zklamaný ženami, už na manželství nemyslel a všechny síly věnoval dětem a domácnosti.
Jednoho dne šel s košem čerstvě posekané trávy pro králíky. Když se blížil ke svému domu, uviděl u branky neznámou shrbenou postavu v tmavém ošuntělém šátku. Cizinec Romovi něco říkal a on, dobrá duše, se usmíval celými svými klidnými ústy, něco nadšeně říkal a gestikuloval.
Když se žena při vrznutí brány otočila, Arťomovi se zatajil dech a udělalo se mu špatně. Tvář měla strašlivě znetvořenou hlubokými fialovými jizvami, které jí stahovaly kůži do příšerné masky. Nos měla zkřivený, ústa nakloněná do strany a jen jedno oko, tmavé a temné, na něj hledělo známým, pronikavým pohledem. Pokus o úsměv vypadal obzvlášť děsivě – byl to úsměv plný bolesti a smutku. Později si Arťom uvědomil, že tenhle úsměv-maska z tváře nešťastné ženy nikdy neslezl, jako by ji lékaři jen tak přišili.
– Dobrý den!” Artyom přiškrceným hlasem pozdravil ošklivou ženu.
– Dabyi,” zašeptala a zvuk připomínal šustění suchého listí.
– Synu, jdi dát králíkům trochu trávy,” Artem podal Romovi košík a snažil se mluvit klidně, “rozluč se s tetou a jdi králíky nakrmit.
Roma se poslušně rozloučila a odešla ke stodole. Artem ho chtěl následovat, ale viděl, že ta nešťastná žena stojí na místě, nehýbe se a dívá se na něj živýma očima do mrtvého obličeje. Připadal si trapně a strašidelně.
– Odkud k nám? – Zeptal se a snažil se nedívat přímo na její jizvy.
– Eeee sheeeeeeee,” řekla opatrně a on zachytil známé tóny.
– Z kláštera? – hádal muž.
Spokojeně kývla hlavou jako pták.
– Y ee unae enya, Oya? – Řekla opatrně a dlaní si zakryla zkřivená ústa, jako by se styděla za svou ošklivost.
– Co je co? Nerozumím tomu.
– Eenya no unayo? Oya! – Kudlanka, vypadající jako velký zraněný pták, sáhla do plátěné tašky a třesoucíma se rukama vytáhla potrhaný, opotřebovaný pas. Podala ho Arťomovi.
Otevřel ji. Byl ohromen. Ze zažloutlé fotografie na něj hleděla mladá, oslnivě krásná Lydie. Jeho Lydie.
– Lida?! – Nevěřil vlastním očím a zašeptal. – Slyšel jsem, že jsi mrtvá! Už dlouho jsme za tebe dávali svíčky jako za tvůj odpočinek! Všichni si mysleli…
Po strašidelných, hrudkovitých zjizvených tvářích ženy stékaly tiché slzy.
– Aiwa! Aõva! – Křičela a bušila se do hrudi kostnatou pěstí.
– Vidím, vidím, že je naživu. Pojď do domu.” Arťom, cítící smršť protichůdných pocitů – hrůzu, lítost, odpor – ji vedl do chaty. Nemohl uvěřit, že ten mrzák je jeho bývalá žena, ta samá oslnivá Lydie.
Posadil ji ke stolu a nalil čaj. Jak nejlépe uměla, vyprávěla mu svůj příběh, přitom zkomolila slova a gestikulovala. Jak cestovala po celém kraji a snažila se najít ji a její dceru. Jak si v zoufalství stopla auto, jehož řidič byl opilý do němoty. Auto sjelo v rychlosti do příkopu a několikrát se převrátilo. Poté se začalo proslýchat, že je mrtvá. A ona zázrakem přežila. Lékaři v oblastní nemocnici ji doslova sbírali kousek po kousku, sešívali jí kosti a dávali jí transfuzi krve. Artem nerozuměl ani polovině jejího hrdelního, syčivého vyprávění, ale podstata byla jasná.
On mi zase řekl, že jeho dcera Veronika žije ve městě, pracuje a zatím se nechystá vdávat. Vyprávěl mi o svých chlapcích. Když přišla řeč na Romočku, Lýdie mávla rukou a její pokřivený obličej ožil. Snažila se Arťomovi vysvětlit, že v tom usměvavém chlapci hned v srdci poznala svého vnuka. A že ho požádala o odpuštění. Za všechno zlo, za všechnu bolest. A laskavý, ne z tohoto světa, Rom, který nerozuměl ani polovině jejích slov, se na ni jen usmál a přikývl. A ona mu poděkovala a řekla, že právě díky tomuto setkání přežila. Aby jí on, ten nejbezbrannější a nejčistší, mohl odpustit.
Arťom dal své bývalé ženě oddělené lůžko na seně a lehl si na vařečku vedle chlapců. V noci se mu zdálo, že slyší šustění, ale ve spánku si myslel, že to kocour Vaska honí myš, a zase usnul.
Vždycky vstával za úsvitu. Když uviděl úhledně ustlanou studenou postel, překvapilo ho to a vyšel na dvůr. Cesta utopená v ranní mlze byla prázdná. Vrátil se do domu zmatený a nedokázal pochopit, jak se Lydii, která sotva chodila jednou nohou po zemi, podařilo ve tmě tiše utéct a překonat takovou vzdálenost.
Když se Arťom vrátil do horní místnosti, jeho syn Nikita, který byl čilý a zvídavý, už seděl u stolu.
– Slyšel jsem ji odcházet, tati. Celou noc jsem nemohl spát, protože její tvář byla tak děsivá. Děsivější než Baba Jaga v knížce! Proč je tak ošklivá?
– Už není ošklivá, synu. Byla, ale už není,” uklidňoval Arťom svého syna. – Vzbuď bratra, půjdeme se nasnídat.
A pak jeho pohled padl na stůl. Na talíři, jako na přehlídkovém podnose, ležel starý, zašlý snubní prsten. Byl navlečený na pevně zabaleném lístku. Arťom ho roztřesenými prsty rozložil.
Bylo v něm jen jedno slovo, napsané neurčitým, kostrbatým písmem:
OMLOUVÁM SE.
