– “Káťo, o jakých penězích to mluví?” rozhořčila se Zoja Michajlovna a bouchla rukou do stolu.
– Jak jsi vůbec mohl něco takového říct? – Andrej Jevgeněvič svou ženu podepřel a zamračil se.
Káťa se na manžela jen zmateně podívala.
– Proč se ptáte své dcery? – Yura se klidně a s lehkým úsměvem zeptal. – Nejsou to její peníze, ale moje. Ale na těch penězích mimochodem přímo závisí její život!
– Ty jsi její manžel, ona je tvoje žena,” zasáhla tchyně. – Tak vydělávej peníze pro svou rodinu! Proč se nám hrabeš v peněžence?
– Aha! – Yura mírně naklonil hlavu na stranu. – Takže podle tebe jsme samostatná rodina? A naše problémy jsou jen naše problémy?
– Přirozeně! – odřízl ho tchán. – Vždycky to tak bylo!
– A proč jsi, když sis ode mě půjčoval peníze, tvrdil, že jsme jedna velká rodina? – zeptal se klidně Yura.
Nedostalo se mu žádné odpovědi. Tchyně se zmateně podívala na svého muže, ale ten jen pokrčil rameny.
– No, přemýšlej o tom,” ušklíbl se Yura. – Prozatím pokračujme. Slava!
Jurův bratr sebou trhl:
– Proč já? Já s tím nemám nic společného!
– Připomenu ti to,” naklonil se k němu Yura. – Půjčil sis ode mě peníze. Teď mi to vrať!
– To myslíte vážně? – Slava byl zmatený.
– Vážnější než kdy jindy,” přerušil ho Yura. – Chtěl jsi peníze na podnikání? Ano, žádal. Pracuje pro tebe? Pracuje. Takže si najdeš něco, čím to splatíš.
– Ale když teď vyberu peníze, všechno se zhroutí! – Slava téměř vykřikl.
– Je mi to jedno! – zazněla v Jurově hlase ocel. – Dal jsem ti půjčku, bez úroků! Teď je čas ti to vrátit. Jestli se ti to nelíbí, mám potvrzení. O všem rozhodne soud.
– Jsi můj bratr! – Slava zakroužil očima. – Myslel jsem si, že si nenecháš ani ten kus papíru!
– Špatně,” přerušil ho Yura. – Jsem férový, ne naivní.
Ticho u stolu zhoustlo a zhoustlo. Všichni se na sebe dívali, nikdo nevěděl, co říct.
– No,” povzdechl si Yura. – Přejděme k dalšímu. Teta Lena?
– To se z tebe stalo,” řekla žalostným hlasem. – Chamtivá! Království nebeské tvé matce, neboť neviděla, že se její syn stal lichvářem!
– Teto Leno,” Yura sekal každé slovo jako sekerou, “mám i tvůj účet. A promlčecí lhůta ještě neuplynula. Takže se připravte.
Teta si pocákala ruce:
– Kde mám vzít tolik peněz?!
– Máš byt k pronájmu,” odpověděl Yura klidně. – Máš příjem. A pokud se do toho vloží exekutoři, prodají ho, a tím to končí. Takže je lepší to udělat po dobrém.
Lena přestala mluvit a kousla se do rtu.
Káťa to nevydržela a zašeptala:
– Yurochka, to nemůžeš udělat.
– Co nemůžete? – Yura vzplála. – Všichni mi dluží! Nežádám cizí peníze, vracím, co je moje!
– Ale tohle je rodina…” namítla tiše.
– Přesně tak! – Yura se hořce ušklíbl. – Rodina, která si na své příbuzenstvo vzpomněla, jen když jsem měl peníze. A teď je prý každý sám za sebe. Dobře! Pak každý z nás dostane zpátky, co mu patří.
Káťa seděla se sklopenýma očima. Připadala si jako v noční můře, ze které se nelze probudit. V dětství jí rodiče vždycky říkali: “Rodina je posvátná. Příbuzní jsou tvou oporou.” Teď slyšela vlastního manžela mluvit chladným tónem, jako by nebyli rodina, ale obchodní partneři, kteří dluží peníze a nechtějí platit.
– Yuro,” řekla znovu tiše, “ale mohl jsi to říct jinak… Ne přede všemi, ne tak tvrdě……
– Káťo! – podíval se na ni ostře. – Jak by to mohlo být jinak? Měl jsem snad ty lidi dál živit? Vidíš, oni si myslí, že můžou všechno. “Bratr”, “teta”, “rodiče”… Ale ve skutečnosti jsou to konzumenti.
Tchán si odkašlal a snažil se dodat hlasu jistotu:
– Mladý muži, přeháníte to. Ano, půjčili jsme si od vás peníze, ale také jsme vám pomohli, jak jsme mohli!
– Pomohli jste? – Yura zvedl obočí. – S čím? S radou? Nebo tím, že jsi použil moje vlastní auto na dovolenou, “když jsi neměl vlastní”?
– Začíná to být osobní,” vybuchla tchyně. – Jsme vaši starší a vy nás musíte respektovat!
Yura se křivě usmál:
– Úctu si zasloužíte skutky. Vše, co jste si vysloužili, je dluh.
Rozhostilo se tíživé ticho. Slava nervózně třel vidličku, teta Lena si utírala slzy kapesníkem, Kátini rodiče se na svého zetě dívali s nenávistí.
Káťa cítila, jak se nit mezi oběma částmi jejího života napíná. Na jedné straně byl její manžel, jediný člověk, se kterým sdílela dny a noci. Na druhé straně byli její rodiče, její minulost, její krev.
– Juro,” řekla téměř šeptem, “promluvíme si doma…
Ale Yura teď nemohl přestat.
– Ne, Káťo, doma už bude pozdě. Všechno vyřešíme tady a teď! Protože zítra utečou a na dluhy zase zapomenou. A já už nebudu čekat.
Přesunul pohled zpět na své příbuzné.
– Jde o tohle. Každý z vás má týden. Týden na vyřešení této záležitosti. Pak to půjde k soudu. Je to jednoduché.
– Ach ty… – začala tchyně, ale Andrej Jevgeněvič ji držel za ruku.
– To stačí, Zojo. – Mluvil chraptivě, ale pevně. – Myslím, že můj zeť má pravdu. Vzali jsme to, podepsali jsme to. Musíme to vrátit.
Zoja Michajlovna zbledla.
– Zbláznil ses? Je to náš zeť a my ho máme podporovat!
– Ne,” odpověděl unaveně manžel. – Tentokrát nás přišpendlil k zemi.
Yura se tiše zvedla od stolu.
– To je pro dnešek vše. Jezte beze mě.
Zamířil k východu. Káťa spěšně vyskočila a dohonila ho.
— Jura! — Chytila ho za rukáv. — Počkej!
Zastavil se a podíval se na ni očima, v nichž vřela směs hněvu a bolesti.
– Cože, Káťo? Co ještě?
– Ty… jsi příliš tvrdý… – Snažila se najít slova. – Jsou to rodiče… bratr… teta….
– A kdo jsem pro vás já? – Přerušil mě. – Já jsem tvůj manžel! Nebo si také myslíš, že mé zájmy lze odepsat?
Káťa se kousla do rtu. Do očí se jí draly slzy, ale zadržela je.
– Nevadí mi, že dostanete zaplaceno zpět. Ale proč to dělat takhle? Mohl jsi to udělat jednodušeji.
– Přátelsky? – hořce se ušklíbl. – S nimi? Slyšel jsi to sám – nikdo ho ani nehodlal vrátit!
Odtáhl ruku, vyšel ven a hlasitě práskl dveřmi.
Káťa zůstala stát na chodbě a cítila, jak se jí ztrácí půda pod nohama.
Když Yura odešel, bylo v bytě mrtvé ticho. Jen lžíce cinkaly o talíře a teta Lena hlasitě vzlykala a utírala si oči.
– To je ale hulvát! – Zoja Michajlovna konečně vybuchla. – To jsem vyvedla, vyvedla, a on je takový i u nás!
– Mami,” řekla Káťa opatrně a posadila se zpátky ke stolu, “on se nezlobí… Jen prožívá těžké období.
– Kdo má plíce? – Matka ho přerušila. – Celý život jsme tvrdě pracovali, nikdy jsme nikoho o nic nežádali……
Andrej Jevgeněvič si nešťastně odfrkl:
– Ne, Zoe. Zeptali se. Víc než jednou.
Jeho žena se k němu otočila:
– Takže teď jsi na jeho straně?
– Nejsem na jeho straně,” řekl unaveně. – Ale účtenka je účtenka. Podepsali jsme ji, ne?
Sláva hned navázal:
– To nic není! Kdo z rodiny se dívá na účtenky? To je pro cizí lidi!
– Sám jsi na tom trval,” připomněl mi tchán. – Jura by tomu stejně uvěřil.
Slava se zarazil, zčervenal a zamumlal:
– Nevím… Tehdy to vypadalo jinak.
Teta Lena náhle vyskočila, jako by se probudila:
– Chce nás všechny zničit! Naše vlastní krev! Copak by jeho matka, dej jí Bůh pokoj, něco takového dovolila?
Káťa to nemohla vydržet:
– Teto Leno, to stačí! Máma by taky chtěla, abys byla upřímná. Jestli jsi vzala peníze, vrať je!
– Podívejte se na ni! – Lena si pocákala ruce. – Dcera, která se zastává svého manžela! A kdo jsme tedy my, Káťo?
– Jste moje rodina,” zašeptala. – Ale on je také moje rodina. Manžel.
Zoja Michajlovna se ušklíbla:
– Muži přicházejí a odcházejí, ale rodiče a příbuzní zůstávají navždy.
Ta slova Káťu bodla u srdce. Sevřela ruce v pěst, aby se nerozplakala.
— Mami, prosím… nemluv tak.
– Jak? – Moje matka nepřestala. – Dá nás k soudu! Uvědomuješ si, jak to dopadne? Budeme zneuctěni!
Andrej Jevgeněvič vstal od stolu:
– Dobře, to by stačilo. Mám to.
– Co budete dělat? – zeptala se manželka nešťastně. – Půjdeš za ním a přineseš mu kufr peněz? Žádný nemáme!
– Tak se po něm podíváme,” odmlčel se a vyšel na balkon, aby si zapálil cigaretu.
Káťa tam seděla a nemohla si najít místo. Na jednu stranu Juraje chápala: dluhy potřebovali jako vzduch, zvlášť teď, když se na ně valila lavina problémů. Ale na druhou stranu bylo nad její síly vidět, jak její příbuzné nazývají podvodníky a dlužníky.
Večer se vrátila domů. Yura seděl u svého notebooku a ťukal do kláves. Na stole vedle něj ležel šálek studené kávy.
„Ahoj,“ řekla opatrně Katya.
– Ahoj. – Ani se nepodíval nahoru.
— Juro… — Přistoupila blíž a položila mu ruku na rameno. — Můžeme si promluvit?
Zavřel notebook a konečně se na ni podíval. Jeho oči byly unavené, rozzlobené a nezvykle tvrdé.
– Co chceš slyšet, Káťo? Že se mýlím? Že jsem to přehnala?
– Chci, abyste pochopili, že to jsou moji rodiče. Nemůžu se dívat, jak s nimi mluvíš, jako by byli tvoji nepřátelé.
– Kdo si myslíte, že jsou? – vstal a prošel se po místnosti. – Přátelé? Chtěli, abych to udělal sám a odepsal jim dluhy.
– Jen nečekali, že budeš tak… otevřená… – Káťa zaváhala.
– Co to mělo být? – prudce se otočil. – Měl jsem se zeptat na kolenou? Nebo počkat dalších pět let?
Káťa nevěděla, co odpovědět.
– Yuro, obávám se, že to skončí špatně….
– Pro koho? – Usmál se. – Pro ně? To je jejich problém. Pro nás naopak začne nová etapa. Dostanu, co mi patří, a budeme moci splatit mé věřitele.
– A pokud ne? – zeptala se tiše.
– Já to udělám. – Jeho hlas zněl pevně. – Nebo je donutím.
Znovu si sedl k notebooku a naznačil, že rozhovor skončil.
Káťa se postavila a v hrudi ji zamrazilo. Uvědomila si, že se její manžel změnil. Jako by zmizel ten starý jemný a starostlivý Jura. Byl jiný – tvrdý, odhodlaný, připravený jít až do konce. A ona nevěděla, jestli jejich rodina tuhle změnu ustojí.
Druhý den ráno Zoja Michajlovna dceři zavolala.
– Káťo, poslouchej pozorně. Rozhodli jsme se, že mu nezaplatíme.
— Mami! — vykřikla Katya. — Ale on přece řekl…
– Nezáleží na tom, co řekl,” přerušila ho matka. – Otec, Sláva, Lena a já jsme s ním mluvili. Ať jde k soudu, jestli chce. Stejně mu nic nedáme.
– Ale ty máš byt, nájem…..
– Pšššt!” přerušila mě matka náhle. – Pro koho vlastně jsi? Pro nás nebo pro něj?
Káťa si přitiskla telefon k uchu a do očí jí vyhrkly slzy.
– Mami… Jsem pro všechny. Chci, abyste se usmířili.
– Nechce se usmířit,” řekla přísně jeho matka. – Takže se připravte: čeká vás válka.
A zavěsil.
Po rozhovoru s matkou seděla Káťa dlouho v kuchyni a svírala v rukou telefon. V hlavě jí vířila slova: “Budeš mít válku. A ta myšlenka v ní vyvolávala strach.
Yura vešel dovnitř, uviděl její uplakaný obličej a zamračil se.
– Znovu? – Krátce se zeptal.
– Volala máma…” Hlas se jí třásl. – Nebudou platit.
– To jsem si myslel,” ušklíbl se. – Tak to bude soud.
– Yura! – Káťa vyskočila. – Přemýšlej o tom! Soud by byl potupný! Mohly by o tom psát noviny, lidé by si šuškali……
– Káťo,” přistoupil blíž a vzal ji za ramena. – Je mi jedno, co si kdo šeptá. Strávil jsem příliš mnoho času tím, že jsem se snažil být dobrý. Teď budu spravedlivý.
Vzlykla a zabořila mu tvář do hrudi.
– Ale obávám se, že nás to všechno zničí…..
– Ne,” řekla Yura pevně. – Naopak. Přežijeme, když zůstaneme spolu.
O týden později podal hned tři žaloby: na Slávu, tetu Lenu a dokonce i na Kátiny rodiče. Částky se lišily, ale všechny byly sepsané a potvrzené.
Když příbuzní obdrželi předvolání, nastal skutečný rozruch.
– To myslí vážně?! – vykřikla Zoja Michajlovna a mávala kusem papíru. – Žalovat tchyni a tchána?!
– “Říkal jsem ti, že nemá brzdy,” zabručel Slava, “taky jsem dostal předvolání.
– A na mě,” řekla teta Lena roztřeseným hlasem. – Bože, co teď budeme dělat?
– Budeme se bránit,” řekl přísně Andrej Jevgenjevič. – Najdeme si právníka, zkusíme to napadnout.
– Ale je tu účtenka! – Manželka vyjekla. – O čem se hádat?!
– Takže budeme hledat skuliny,” odpověděl tvrdohlavě.
Káťa žila jako v pekle. Přes den jí volala matka a stěžovala si, že je její zeť “zašlapává do bláta”. Večer nosil Jura domů hromady papírů, připravoval dokumenty pro soud a mluvil jen o dluzích. Cítila, jak se propast mezi jejími dvěma světy zvětšuje.
Jednou v noci to nevydržela.
– Yuro,” řekla, když spolu večeřeli, “možná bychom se mohli zkusit dohodnout? Bez soudu?
Zvedl hlavu.
– Stále věříte, že se ho dobrovolně vzdají?
– Chci věřit… Jsou to moji rodiče…..
Yura sighed heavily.
– Káťo, rozumíš. Nemám teď na výběr. Nad hlavou mi visí půjčka ve výši téměř tří milionů dolarů. Jestli nezačnu splácet, tak mě to zničí. A tvoji rodiče, tvůj bratr a tvoje teta jsou pro mě šancí, jak se z toho dostat. Nežádám o víc, žádám o to, co mi patří.
Mlčela. V její duši bojovaly dva hlasy: jeden křičel, že její manžel má pravdu, druhý šeptal, že rodina si takové ponížení nezaslouží.
První sezení bylo napjaté. Yura přišel se svým právníkem, klidný a vyrovnaný. Příbuzní přišli v hlučném houfu, plném emocí a rozhořčení.
– Je to podvodník! – křičela teta Lena. – Chce nás připravit o poslední peníze!
– Mám od tebe podepsané potvrzení,” odpověděl Yura chladně. – A svědky toho, že peníze byly předány.
Soudce několikrát vyzval k pořádku, ale tetiny záchvaty vzteku a Slávčiny výkřiky rušily jednání.
Káťa se posadila a sepjala ruce. Zdálo se jí, že je to všechno jen sen. V jakém okamžiku se její rodina změnila v nepřátele jejího manžela?
Po skončení soudu se mlčky vrátili domů. Teprve doma to Káťa nevydržela.
– Yuro, k čemu to všechno je? Viděl jsi jejich obličeje? Nenávidí tě!
– Ať mě nenávidí,” řekl klidně. – Nepotřebuji jejich lásku. Chci své peníze.
– Ale všechno to zničí! – vykřikla. – Jsem rozpolcená mezi tebou a jimi!
– Tak si vyber,” řekl ostře. – Buď budeme spolu a ty mě podpoříš. Nebo jdi k nim.
Ta slova byla silnější než facka. Káťa zbledla.
– Dáváte mi na výběr?
– Ano,” řekl pevně. – Protože už mě nebaví bojovat na dvou frontách.
Odvrátila se a po tvářích jí stékaly slzy.
Příbuzní mezitím připravovali “odvetný krok”. Slava se domluvil se známým novinářem a brzy se v místních novinách objevil článek: “Bezohledný zeť požaduje peníze od umírající tety a rodičů své ženy”.
Yura četl – a zatínal pěsti.
– Takže jste se rozhodli pro informační válku? To je skvělé. Taky znám lidi.
A o dva dny později vyšel v jiných novinách článek: “Jak příbuzní tahají peníze z úspěšného podnikatele”. Byly tam fotografie stvrzenek, výpisy z korespondence a dokonce i kopie bankovních převodů.
Skandál dosáhl nové úrovně. V práci se Káťa začala vyptávat, kamarádky jí volaly a šeptaly: “My to všechno chápeme, ale jak to snášíš?” Káťa se na to podívala a řekla: “Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Měla pocit, že se zblázní.
Druhé soudní jednání bylo klidnější: proces už vedli právníci, nikoliv příbuzní. Soudce po prostudování dokumentů ustanovil znalecké zkoumání pravosti stvrzenek.
– Jsou skutečné,” řekl Yura sebevědomě.
– Dokážeme, že je k podpisu donutil! – vykřikla Zoja Michajlovna.
– To by mě zajímalo,” ušklíbl se Yura, “a jak jsem ‘udělal’ tři dospělé muže?
Káťa seděla v hledišti a modlila se, aby to všechno brzy skončilo.
Večer se odhodlala k upřímnému rozhovoru.
– “Juro,” řekla, když šli spát, “nevím, jestli takhle dokážu žít dál.
– Co myslíš tím “takhle”? – zamračil se.
– Mezi dvěma ohni. Ty a oni. Už to nezvládám.
– Káťo…” Posadil se na kraj postele a prohrábl jí vlasy. – Rozumím. Ale musíme to zvládnout. Pak už bude všechno lepší.
– A když ne? – zeptala se šeptem.
Odmlčel se.
Třetí den po soudu jí zavolala teta Lena.
– Káťo, dcero, řekni svému Jurovi, ať mě nechá na pokoji. Moje srdce to nevydrží! Chceš, abych šla do hrobu?
Káťa zavřela oči.
– Teto Leno, ale musíš…
– Co musím udělat? Vždycky jsem na tebe byl hodný! A teď mě ten predátor žene k soudu!
– To není on… To je život…” zašeptala Káťa a vypnula telefon.
Mezitím Yura podal další žalobu na Kátiny rodiče a požadoval zabavení jejich pronajatého bytu.
– To jste se úplně zbláznili?! – Káťa vykřikla, když se to dozvěděla. – Tohle je můj dům! Tady jsem strávila dětství!
– Není to tvůj dům,” řekl chladně. – Je to jejich majetek. A ten musí jít na úhradu dluhu.
Káťa ho poprvé plácla dlaní do ramene.
– Ty zrůdo!
Yura se na ni mlčky podívala. V jeho očích nebyl žádný hněv, jen chladné odhodlání.
– Možná jsem zrůda,” řekl tiše. – Ale zrůda, která chce zachránit svou rodinu.
A v tu chvíli se Káťa poprvé vážně zamyslela: je tohle ta rodina, kterou chce zachránit?
