Irena zamrzla při pohledu do těch známých očí. Oči, které viděla každý den na tváři svého syna. Srdce bušilo jako zběsilé a v uších se mu ozývala krev.
– Jsi … chodíš sem často? zeptala se a snažila se mluvit klidně.
Mila přikývla a utírala pětici slzy.
– Táta říkal, že máma je tady. Ale Sam nepřichází … jen pije
Irena zatnula pěst. V hlavě mi bušila jedna myšlenka: “jak je to vůbec možné?”
– A kde … pohřbena tvá matka?
Dívka ukázala na sousední pozemek. Irena pomalu vstala a udělala pár kroků. Za křovím šeříků stál skromný náhrobek s fotografií mladé ženy. Irena se přiblížila-a svět se podruhé zhroutil.
Na fotce byla Anna.
Anna, se kterou Oleg kdysi pracoval. Anna, která se náhle rozjela a zmizela. Anna, o které občas mluvil s lehkým smutkem.
Irena si vzpomněla: pár měsíců před smrtí byl Oleg uzavřený. Často pobýval mimo pracovní dobu a jednoho dne se ani nevrátil na noc a vysvětloval si náhlý odchod. Tehdy tomu nepřikládala žádný význam.…
A tak před ní seděla živá pravda-dívka s očima Timka.
— Milý… Irena klečela před dítětem. – Tvůj otec … není to Oleg?
Dívka otevřela oči dokořán.
– Jste … znáte mého otce?
Všechno bylo jasné.
Irena si nepamatovala, kdy se vrátila domů. Seděla v kuchyni, mačkala v ruce hrnek se studeným čajem a přemýšlela.
Oleg ji zradil.
Oleg schovával dítě.
Oleg zemřel, když si toto tajemství odnesl do hrobu.
Ale teď tu byla milá.
Dívka, která se bála svého nevlastního alkoholika, který převzal péči po smrti Anny.
Irena zavřela oči.
Bolest, vztek, zrada — všechno v ní vřelo. Ale přes tu bouři se probilo něco jiného.
Mila byla nevinná.
Jako Timek.
Jako ona sama.
Druhý den se Irena vydala k Milovým sousedům.
– Znáte tu dívku? zeptala se starší žena na dvoře.
Ta si povzdechla::
– Jo, chudinka … když matka zemřela, otčím začal pít. Sociální služby už ohlídaly, ale zatím nic nedělají.
Irena zatnula zuby.
– A biologický otec?
– Prý je mrtvý.
“Zemřel”
Oleg se s dcerou ani nestihl seznámit.
Nebo … stihl?
O týden později stála Irena v kanceláři sociálního zabezpečení.
“Chci požádat o dočasnou péči,” řekla pevně. – Na rozhodnutí soudu.
Zaměstnankyně překvapeně zvedla obočí.:
– Jste … rodina?
— Ne.
– Tak proč…?
Irena pomalu vydechla.
– Protože vypadá jako můj syn.
Mila se nejdřív vyděsila.
O měsíc později už se ale smála, když si hrála s kotětem, které si Irena přinesla z útulku.
– Můžu vám říkat teta IRO? – zeptala se jednoho večera.
Irena ji objala.
– Moci.
A v duchu dodala:
“Nebo možná někdy… prostě “máma”.
Na hřbitově Irena nyní navštívila tři hroby.
“Promiň,” zašeptala Olegovi. – Ale nemůžu ji opustit.
Vítr hnal listí jako odpověď.
Doma na ni čekala milá dívka, která ji přivedla zpět k životu.
