Druhý den ráno se Jiří probudil ještě předtím, než vyšlo první slunce.
Vzbuď ho … ticho.
Ale ne to obyčejné horské ticho,ale něco jiného-intenzivní, napjaté jako dech, který zadržuje celý les.
Rychle se oblékl a vyšel na dvůr.
A potom … zamrzl.
Před ním, v šedé ranní mlze, stáli vlci.
Nejen vlci a jejich vlci. Je to celá smečka.
Bez zvuku. Bez agrese.
Nehybné, majestátní. Jako duchové nějakého starého, zapomenutého světa.
Uprostřed je ona. S obvázanou tlapkou, již narovnanou, její oči jsou jasné, hluboké. Nebyl v nich strach. A bolest nebyla.
Bylo … porozumění. A něco mnohem silnějšího: vděčnost.Jiří se nepohnul.
Vlk udělal krok vpřed. Mírně nakloňte hlavu.
Gesto je jednoduché, ale jasné.
Poděkovala mu.
