Lena stála chvíli nehybně u studny, chladný večerní vzduch jí ovíval tvář. Srdce jí bušilo, jako by chtělo zahánět strach. Když znovu nabyla hlas, promluvila nejistě:
„Pane… vy opravdu znáte doktora Petera Holma?“
Starý muž se mírně usmál a prohrábl si prsty šedivou bradku.
„Samozřejmě, dítě. Doktor Holm je náš lékař už mnoho let. Bydlí kousek odtud, má malou ordinaci poblíž staré hospody. Mnoho lidí z okolních vesnic k němu chodí pro pomoc. Jdi tou dlážděnou cestou na východ, za pár minut tam budeš.“
Lena s námahou přikývla.
„Děkuji… A jak vám mám říkat?
„Jsem Stanek,“ odpověděl stařec. „Řekni mu, že tě posílá Stanek od studny. On bude vědět.“
Lena se slabě usmála a vydala se určenou cestou. Každý krok mezi vesnickými domy byl plný napětí a očekávání. V duchu si opakovala slova své matky: „Kdysi jsem byla zamilovaná dívka.“ Ta slova, tehdy podivná, jí nyní dodávala sílu.
Brzy dorazila k malé budově s dřevěným nápisem: „Ordinaci doktora Petera Holma“. Zastavila se před dveřmi, sebrala odvahu a zaklepala.
„Vstupte,“ ozval se hlas.
Dveře otevřel vysoký muž se šedivými vlasy, oblečený jednoduše, ale důstojně. Jeho pohled byl klidný a vřelý.
„Dobrý večer… Lena, že?“, zeptal se. „Stanek říkal, že můžeš přijít. Pojď dál, neboj se.“
Kancelář byla skromná, ale útulná a velmi čistá. Na policích stály sklenice s bylinkami, vedle nich ošetřovací stůl a staré kyvadlové hodiny. Vonělo to levandulí a čerstvě uvařeným čajem.
„Omlouvám se, jestli ruším. Ale… moje máma měla nehodu. Je v kómatu. Mám podezření, že někdo manipuloval s brzdami. Nebyla to obyčejná nehoda… Doufám, že mi můžete pomoct. Cokoli.
Peter se posadil naproti ní, zamyslel se a podíval se jí přímo do očí.
„Rozumím, Leno. Viděl jsem už podobné případy. Ale pokud někdo úmyslně způsobil nehodu, je to vážná věc. Znám metody, které mohou stimulovat mozkovou činnost u pacientů v kómatu. Potřebuji však kompletní lékařskou dokumentaci.“
„Mám všechno u sebe: výsledky testů, tomografie, diagnózy,“ odpověděla rychle. „A vím, kdo za tou nehodou stojí. Je to Markus. Manžel mé matky. Nemám důkazy, ale jsem si jistá. Viděla jsem jeho výraz, jeho reakci…“
Peter chvíli mlčel, pak vstal a přistoupil k oknu.
„V takových případech nemůžeme jednat na vlastní pěst. Ale mám známé neurology, můžu je přesvědčit, aby provedli stimulační terapii. Pokud dodáte důkazy, můžeme zapojit právníka. Půjde to.“
Lena pocítila v srdci jiskru naděje. Byla unavená, ale najednou pocítila novou energii. Nebyla sama.
„Sejdeme se v pondělí ráno v nemocnici,“ řekl Peter. „Seberte všechno, co máte. Já tam přijedu a pokusím se získat souhlas s léčbou.“
„Budu tam,“ odpověděla Lena. „Děkuji. Za všechno.“
Vyšla z ordinace se slzami v očích – ale tentokrát to nebyly slzy zoufalství. Byly to slzy úlevy.
Na ulici znovu potkala Stanka. Ten nesl vědro s vodou a když ji uviděl, zastavil se.
„Tak co, děvče? Mluvila jsi s ním?“
„Ano, pane Stanku. Děkuji vám. Bylo to nejdůležitější setkání v mém životě.“
Starý muž jen přikývl, jako by věděl, že tento den změní běh dějin.
Ve stejnou dobu seděl Markus ve svém luxusním apartmá v Bukurešti u stolu a díval se na prázdnou stránku dokumentu. Byl napjatý. Už několik hodin neměl žádné zprávy. A Lena zmizela beze stopy.
Zazvonil telefon. Markus zvedl sluchátko.
„No?“
„Pořád nic,“ odpověděl hlas na druhém konci. „Nikdo ji neviděl. Nikde nepoužila kartu, telefon má vypnutý.“
Markus udeřil pěstí do stolu. Byl rozzuřený. Ale teď nemohl jednat ukvapeně. Musel být opatrný. Pravda se skrývala někde kolem.
A Lena – dívka, kterou tak podcenil – se právě vracela do města, ne jako oběť, ale jako síla.
V pondělí ráno měl začít boj – o matku, o pravdu a o spravedlnost.
A tento příběh teprve začínal…
