Od oné podivné noci uplynul týden a ředitel nemocnice vypadal každým dnem hůř a hůř. Oteklé oči, vyhublý obličej, neustále se mu třásly ruce. Tvrdil, že je to jen přepracování, ale všichni cítili, že něco není v pořádku. Po chodbách se začaly šířit zvěsti, že ředitel mluví sám se sebou, že je občas slyšet, jak ve své kanceláři vykřikuje jméno zesnulého prodavače. Někteří se tiše smáli, jiní znechuceně mlčeli.
On sám už nerozeznal den od noci. Spal vždy hodinu nebo dvě, probouzel se zpocený a slyšel hlasy. Stále stejný šepot, stále zřetelnější:
– Come…. je čas…
Občas zahlédl její siluetu – mihla se mu koutkem oka ve výtahovém zrcadle. Jindy cítil v prázdné ošetřovně chlad, jako by někdo právě odešel. Jednou v noci se dveře jeho bytu samy otevřely. Stál na chodbě, zíral do tmy a cítil přítomnost něčeho, co nechtěl pojmenovat.
Začal hledat odpovědi. Vrátil se ke starým personálním záznamům, k archivům z doby před lety. Procházel je brzy ráno v naprostém tichu. A pak ji našel. Její jméno. Jméno. Fotografie ze starého průkazu totožnosti. Ale něco na ní nesedělo.
Datum úmrtí: před čtyřmi lety.
Cítil, jak mu z tváře vyprchává krev. Srdce mu na okamžik přestalo bít.
– To není možné… Vždyť jsem ji viděl… mluvil s ní….
Ale složka byla kompletní. Smrt potvrzena. Pitevní zpráva. Pohřeb.
Začal se vyptávat. Starší sestry mlčely a dívaly se jinam. Jen jedna, odcházející do důchodu, zašeptala:
– Vrací se, když ji někdo zavolá. Málokdo to ví, ale v této nemocnici vedou některé dveře dál než do skladiště…..
Ředitel se rozhodl tomu učinit přítrž. Jednou v noci šel sám do márnice. S baterkou, registry, klíčem od vnitřního archivu. Stěny byly chladné a ticho nepřirozené. Světlo pochodní přeskakovalo po chladných deskách. Došel ke skříňce označené číslem jejího zaměstnance. Pomalu ji otevřel… Uvnitř ležela stará zástěra. Čistá. Složené. Vedle něj účtenka z prádelny. Datum: dnes.
Pak světlo zhaslo.
Zamrkal. Slyšel jen svůj vlastní dech a… kroky. Pomalé, odhodlané. Ze tmy se vynořila postava. Stejná jako tehdy v restauraci. Černé šaty. Tvář jako z porcelánu. A ty oči, nadpozemsky chladné.
Nemohl se pohnout.
– Zavolal jsi mě ven,” řekla tiše, bez emocí.
– Já… dělal jsem si legraci… – vyjekl a cítil, jak ho slova zrazují.
– Smrt nezná vtipy.
Přibližovala se. Krok za krokem. Ředitel ustoupil, ale narazil zády na kovovou stěnu.
– Čas je jednoduchý,” pokračovala. – Někteří přicházejí, jiní odcházejí. Ale vy… otevřela jsi dveře. A teď jimi musíte projít.
Dotkla se prstem jeho čela. Pocit chladu byl tak silný, že omdlel.
Probudil se na podlaze své kanceláře. Bylo ráno. Všechno vypadalo normálně. Když se však podíval do zrcadla, spatřil něco, co ho rozechvělo – jeho vlasy byly docela šedivé. A v zorničkách – stín. Stín její siluety.
Nikomu neřekl, co se stalo. Přestal mluvit s personálem. Po týdnu dal výpověď “ze zdravotních důvodů”. Od té doby žil sám, daleko od města. Ven vycházel jen zřídka. Málokdy spal.
Ale při každém výročí oné noci v restauraci mu někdo v okně zapálí svíčku. Nikdo neví kdo.
A v nemocnici ti, kteří pracují na nočních směnách, říkají, že na konci nejdelší chodby u márnice je občas vidět žena v dlouhých černých šatech. Nic neříká. Jen se dívá. A když zmizí… tak druhý den vždycky někdo beze stopy zmizí.
Režisérův deník byl nalezen až po mnoha letech. Poslední věta zněla:
“Smrt přišla, když jsem ji zavolal. Teď ji slyším volat každý den…”
