Jmenuji se Galina. Je mi 61 let a celý život jsem si myslela, že rodina je svatá. Byl jsem tak vychován, že jsem nejprve dostal a pak teprve požádal.
Po mnoho let jsem byla ta, která volala “v těžkých časech”. Vždy jsem byla “po telefonu”, vždy jsem ochotná pomoci. Hlavně moje mladší sestra, sen.
Marzena byla jiná než já. Jemnější, emotivnější. Často měla problémy-s manželem, dětmi i prací. Když se rozvedla, jela jsem za ní uprostřed noci, protože neměla možnost vrátit se s dětmi od příbuzných. Když přišla o práci, půl roku jsem jí platila účty, “dokud se nezbaví”. Nikdy jsem z toho neudělala drama. “Na to je sestra,” opakovala jsem si.
Někdy se i přátelé divili, že jsem pro ni tak obětavá. A já jen pokrčila rameny. Nechtěla jsem být tím, kdo se odvrací od rodiny. Nikdy jsem o nic nežádala. Zvládla jsem to sama. Zatím.
Před dvěma měsíci jsem podstoupil operaci kolena. Nic moc vážného, ale natolik zatěžujícího, že jsem několik týdnů potřeboval pomoc-s nákupem, užíváním léků, doručováním dokumentů do ZUS. dcera žije v zahraničí, sousedy mám starší a já… jen jsem volala Marzeně.
– Zlato, pomůžeš mi? Zatím nemůžu chodit bez berle a musím jet s doklady… na druhé straně nastalo ticho.
– Galinko, rád bych, ale víš… teď se toho tolik děje. Práce, vnoučata, bazén s Maciejem … opravdu nemám co dýchat.
Bazén s vnukem. A léta jsem za ní jezdila nakupovat, když měla chřipku. Vozila jsem její děti do školy, když si zlomila ruku. Před Vánoci jsem jí žehlila záclony, pekla tvarohový koláč, protože”tvůj nejlepší”. A teď slyším:”nemám čas dýchat.” Cítila jsem se zbytečná. Opotřebovaný.
– Vím, jen jsem to řekla.
Zavěsila jsem a podívala se z okna, jak déšť stékal po skle. Nohy mě bolely tak, že jsem si chtěla sednout na podlahu a už se nehýbat. Ale nejhorší nebyla bolest-jen profese.
Za dva dny mi volala sousedka ze sousedství. Stará paní, které jsem kdysi pomohla přesunout nákupy. Paní Halinková, slyšela jsem, že jste po operaci. Možná něco potřebujete.
Brečela jsem. Poprvé po dlouhé době. Zeptala se mě neznámá žena a sestra to nestihla. Od toho dne jsem s ní přestala mluvit. Neurazila jsem se. Já jen … pustit. Už jsem necítila to sesterské spojení, které jsem sama v průběhu let udržovala. Ani si toho nevšimla.
Před pár dny mi poslala zprávu: “Halinko, upekla bys ten tvůj tvarohový koláč na sobotu? Mám Macovy Narozeniny, Všichni přicházejí.”
Podívala jsem se na obrazovku. Napsala jsem:”nemůžu. Koleno stále bolí. Nebo zkusit péct sami?”Neodpověděla. A dobře. Možná se teprve teď učím starat se o sebe. Místo toho, aby byl vždy”tím, kdo všechno dělá a nic nevyžaduje”.
