Nad městem se vznášely těžké mraky, jako by do něj někdo házel mokrou zem. Vítr házel listí po asfaltu, jako by strhával z lidí Poslední masky. Na studené lavici před notářským úřadem seděla Valentina-v tmavém kabátě, křečovitě držela v ruce starou tašku. Její oči byly tiché, ale bylo to zvláštní ticho… jako po bouřce, kdy se výkřik ještě odrážel ve sprše.
– Paní Valentine? opatrně se zeptal bodyguard.
– Já… její hlas se třásl, jako by pocházel z jiného světa.
Uvnitř, v pracovně lemované tmavým dřevem, bylo již vše připraveno k představení. Ostap, její manžel, se zhroutil v křesle, položil nohu na nohu a ušklíbl se jako sklo. Vedle něj seděla Sofia-celá v cetkách, v náušnicích, které ještě včera tchyně nazývala “rodinným suvenýrem”. Chichotali se a něco si šeptali, jako by jen čekali, až jim Valentýn praskne.
Notář-chlap s tváří jako vytesanou z kamene-otevřel složku:
– Závěť Heleny Vasiljevny… – začal on. – Dílna, účty, dům … vše směřuje k synovi Ostapovi.
Ostapův smích prořízl ticho jako tvář. Sofia se nakláněla a zlomyslně syčela:
– Co, zlato, doufala jsi v pohádku? Opravdu jsi pro ni byla jako dcera?
Valentina se nepohnula. Její prsty tvrději sevřely popruh tašky, ale její obličej byl nehybný jako maska.
– Ale… najednou hlas notáře nabyl tvrdosti, ” míní Valentina … dopis.
– Dopis?! – Frknul Ostap a málem se dusil smíchy. – Děláte si srandu?
“Žádný vtip,” odřízl notář a podal Valentině obálku s červeným razítkem.
V kanceláři panovalo ledové ticho.
Tajemství odhaleno
Valentina šla na chodbu. Ruce se jí třásly. Otevřela obálku a ztuhla.
“Dcero, pokud to čteš, pak tě Ostap znovu zradil.
Ale neplač. Všechno, co jsem mu nahrála, byl jen test.
Skutečný pád je skrytý. Dům, peníze, Studio-patří vám.
Jen ty jsi mě opravdu milovala.
Klíče od trezoru pod naší společnou fotografií.
A Ostap … ať se směje jako poslední.”
Valentinino srdce bušilo, jako by se chystalo roztrhat hruď. Za dveřmi se ozval smích Ostapa a Sofie-ale už ho neslyšela. Už to věděla.
Finále
Když se Valentina vrátila do ordinace, dívala se na ně klidným pohledem.
– Jak je, sentimentální vzkaz? – usmíval se Ostap.
“Ano,” odpověděla tiše. – Velmi sentimentální.
Vyšla ven. Zatáhla do sebe studený vzduch. Mraky se rozcházely a slunce se kvůli nim rozléhalo. Stiskla v ruce dopis a pohnula se vpřed.
Už ne na lavici zoufalství.
Jen do nového života.
A Ostap a Sofia?
Ještě nevěděli, že to byl jejich poslední smích.
