Její matka odešla ve středu odpoledne a řekla dceři, aby zůstala venku. Když šla Polinka spát, kamna byla ještě teplá, ale ráno už byla v domě zima.
Maminka byla pryč, holčička vylezla zpod deky, obula si nohy do plstěných bot a běžela do kuchyně. Tady se nic nezměnilo.
Na stole stál doutnající hrnec. V něm – vzpomněla si Polinka – byly čtyři brambory vařené v kabátku. Dvě, které dívka snědla včera před spaním. Na podlaze stál téměř plný kbelík vody.
Polinka oloupala dvě brambory, posnídala je, namočila do soli a napila se vody. Ze sklepa zavanul chlad, a tak dívka zalezla zpátky do postele.
Ležela pod dekou a poslouchala zvuky přicházející z ulice. Polinka čekala, až přijde její matka. Ta zatopí ve sporáku a v domě bude teplo. Maminka by uvařila brambory a dala je na stůl a Polinka by je horké srolovala, aby dřív vychladly.
Naposledy přinesla maminka dva zelné koláče a Polinka je snědla a zapila horkým čajem. Teď nebyly ani koláče, ani čaj, a hlavně se za okny už stmívalo a maminka stále nepřicházela.
Než se setmělo, dívka se vplížila do kuchyně, dojedla zbytek brambor, nabrala hrnek vody a postavila ho na židli vedle postele. Pak se zabalila do matčiny staré mikiny, přetáhla si kapuci přes hlavu a vlezla zpátky pod peřinu.
Za okny byla tma a v domě byla zima. Šestiletá Polinka ležela v posteli pod starou dekou, snažila se zahřát a čekala, až se matka vrátí.
Ráno se nic nezměnilo, jen v domě byla ještě větší zima a nebylo co jíst.
Polinka přinesla z chodby pět polen – musela tam jít dvakrát. Pak si dívka přitáhla stoličku ke kamnům, stoupla si na ni a pohrabáčem otevřela poklop. Napoprvé se to však nepodařilo a na dívku dopadly vločky sazí a nějaké smetí.
Polinka už mnohokrát viděla, jak maminka ohřívá vařečku, a snažila se všechno dělat stejně. Nejprve dala do vařiče dvě polena, pak utrhla několik listů starých novin, zmuchlala je a strčila mezi polena, na ně položila suchou březovou kůru a na ni další poleno. Pak papír a březovou kůru zapálila. Když polena dohořela, vložila do vařiče další dvě a zavřela dvířka.
Potom Polinka umyla tucet syrových brambor, dala je do litinového hrnce, zalila je vodou a ve stoje na stoličce je strčila pod vařič.
Dívka byla při tom všem unavená, ale zdálo se jí, že v místnosti je tepleji. Teď musela počkat, až se pec pořádně vyhřeje a brambory se uvaří.
Polinka kdysi měla otce, ale nepamatovala si ho. Sbalil si věci a odjel do města, protože maminka často jezdila za kamarádkami a, jak říkávala babička, “zalévala si oči”.
Dokud žila babička, měla Polinka dobrý život. V domě bylo vždy čisto, teplo a voněly tam koláče. Babička často pekla koláče se zelím, s mrkví, s lesními plody.
Vařila také výbornou prosnou kaši v litinovém hrnci – před Polinku postavila talíř a vedle hrnek s odstátým mlékem.
Tehdy byla v domě televize. A Polinka se dívala na pohádky a babička na filmy, kterým se říkalo zvláštním slovem – “seriály”.
Bez babičky to bylo velmi špatné. Maminka odcházela přes den a vracela se v noci, když už Polinka spala. Doma často nebylo žádné jídlo a dívka se spokojila s vařenými bramborami a chlebem.
Loni na jaře její matka nezasadila zeleninovou zahrádku, takže letos bylo málo i brambor. Polinka nevěděla, kam se poděla televize. Maminka ještě nikdy nebyla pryč tak dlouho jako tentokrát.
V domě bylo teplo a brambory se vařily. Polinka našla v kuchyňské skříňce láhev slunečnicového oleje. Nebylo tam moc oleje – jen lžíce – ale horké brambory s olejem byly mnohem lepší než studené bez něj.
Polinka si uvařila v hrnku maliníkový list, vypila horký čaj a bylo jí horko. Svlékla si matčinu mikinu, lehla si na postel a usnula.
Dívku probudil hluk. V pokoji si povídali sousedé – babička Máša a děda Jegor a ještě nějaký cizí muž.
– Zacharovno,” řekl cizinec babě Máše, “vezměte si holčičku na pár dní k sobě, zavolal jsem jejímu otci a v neděli přijede.
Teď přijede z okresu vyšetřovatel a lékař. Počkám na ně tady.
Baba Máša hledala něco, do čeho by Polinku oblékla, a když nic nenašla, oblékla si stejnou matčinu mikinu a omotala ji starým babiččiným kapesníkem.
Když vyšly na chodbu, Polinka si všimla, že u hromady dřeva leží něco přikrytého dvěma pytli. Z jednoho z nich trčela noha obutá v matčině botě.
Baba Máša přivedla Polinku do domu a řekla manželovi, aby ohřál vanu. Umyla dívku, pořádně ji zapařila březovou metlou, zabalila ji do velkého ručníku, uložila do předsíně a řekla jí, aby počkala. Za několik minut se vrátila s čistými šaty.
Polinka seděla u stolu v pyžamu a vlněných ponožkách. Na hlavě měla uvázaný bílo-modrý strakatý šátek. Před dívkou stál talíř s borščem.
Do místnosti vešla žena, podívala se na Polinku a těžce si povzdechla.
– Tady, Marie Zacharovno,” podala babičce Máše velkou tašku, “nějaké věci pro děvče. Ty moje už jsou dospělé. Je tu i zimní kabát. Jaký žal.
– Děkuji ti, Káťo,” odpověděla jí babička Máša a obrátila se k Polince: “Jedla jsi? Pojď, zapnu ti tamhle v pokoji nějaké pohádky.
Toho dne a následujícího dne přišlo za Marií Zacharovnou několik dalších žen. Z útržků rozhovoru Polinka pochopila, že její matka byla nešťastnou náhodou nalezena zmrzlá v závěji. A také že někdo zavolal jejímu tatínkovi a že brzy přijede.
Polince bylo maminky líto a stýskalo se jí. V noci tiše plakala, aby ji nikdo neslyšel, a přikrývala si hlavu dekou.
Přijel její otec. Polinka se zvědavě podívala na vysokého tmavovlasého muže, kterého si vůbec nepamatovala. Trochu se ho bála, a tak se mu vyhýbala. I on se na dívku díval zkoumavým pohledem a jen jednou, když se setkali, ji rozpačitě pohladil po hlavě.
Otec nemohl zůstat dlouho, a tak druhý den odjeli. Než odjeli, zavřel okenice, zabednil okna a dveře křížem krážem a požádal sousedy, aby na dům dohlédli.
Baba Máša se s Polinkou rozloučila:
– “Otec má ženu Valentinu. Bude tvou matkou. Budeš ji ve všem poslouchat, nezkřížíš ji. Pomáhej v domácnosti. Pak tě bude milovat. Nemáš nikoho jiného než svého otce a nemáš jiný domov než u svého otce.
Ale Valentina Polinku nikdy nemilovala. Neměla vlastní děti a pravděpodobně nevěděla, jaké to je milovat děti. Valentina však dívku nezneužívala. Dbala na to, aby byla Polinka vždy úhledně oblečená, i když nové věci kupovala jen zřídka, spokojila se s tím, co jí pro dívku dali kolegové a známí.
Ihned, jakmile otec Polinku přivezl, Valentina se “obtěžovala” a dala holčičku do školky. Ráno ji vodila do školky a večer po práci si ji vyzvedávala. Doma jsem se hned pustila do večeře nebo jiných domácích prací a Polinka seděla ve svém pokoji a dívala se z okna nebo si kreslila.
Její otec se svou dcerou také moc nemluvil, myslel si, že pro ni dělá všechno, co je třeba: je nakrmená, oblečená, obutá – co dál?
Když šla Polinka do školy, nedělala otci ani Valentině žádné potíže. Učila se normálně, většinou za čtyři, ale z matematiky, fyziky a chemie měla trojky. Učitelé ale říkali, že se dívka hodně snažila, jen jí nevyšly přesné předměty.
Ale v hodinách pracovních činností byla první, zvlášť když děvčata něco šila, pletla nebo vyšívala. I paní učitelka byla překvapená, jak šikovně Polinka všechno umí. Olga Jurjevna ukazovala nový steh nebo vzor a Polina ho opakovala, jako by se to všechno už dávno naučila.
Tak žila Polina v otcově rodině: od deseti let sama uklízela byt, uměla vyžehlit horu prádla a od třinácti vařila pro celou rodinu. S Valentinou komunikovaly jen o domácích záležitostech, ale zdálo se, že Polina víc nepotřebuje.
Její otec byl rád, že je doma klid, žádné pubertální krize, kterými ho děsili kolegové, kteří měli dcery. Mlčenlivost a nekomunikativnost své dcery považoval za povahový rys.
Po deváté třídě Polina prohlásila, že chce jít na vysokou školu a vyučit se krejčovou a švadlenou. Její otec s ní šel na průmyslovou a ekonomickou školu, podali si přihlášku a od září Polina začala studovat.
Dělala také hodně domácích prací, ale teď začala šít. Valentina měla starý šicí stroj, Polina si ho upravila a teď už nebyl problém, když bylo potřeba nastříhat ručníky, ušít nové záclony nebo opravit oblečení. Dívka to všechno zvládla sama. Začali k ní chodit sousedé – někteří, aby jim zkrátila kalhoty, jiní, aby jim ušila nestandardní velikost ložního prádla. Účtovala si levně, ale peníze neutrácela – vybírala je.
Tři roky utekly jako voda. Když Polina dokončila studium, bylo jí osmnáct.
Pro svého otce nečekaně prohlásila, že se chce vrátit do rodné vesnice.
– Nejsi tu šťastná? Proč odcházíte? – zeptal se otec.
– Vychoval jsi mě a já jsem ti za to velmi vděčný. Ale teď už to vezmu za své.
Polina sotva našla svůj domov. Její vesnice na rozdíl od mnoha jiných neumírala, ale naopak se rozrůstala – před několika lety prošla nedaleko nová silnice, objevili se noví obyvatelé, vyrostly nové domy.
Dům, který se Polině dříve zdál obrovský, teď na pozadí dvoupatrových domků vypadal jako malá chatrč. Pravda, několik sousedních domů zůstalo stejných. Zde je na jedné straně dům babičky Máši a na druhé straně dům dědy Jegora. Zajímalo by mě, jestli jsou naživu?
Polina otevřela vrátka – zaskřípala stejně, jako když to skřípění poslouchala malá Polinka, čekající na maminku.
Dívka vyšla na verandu. “Bez nářadí se do domu nedostaneš,” pomyslela si.
Nechala své věci na verandě a vydala se k babičce Máše. Polina vstoupila do branky a uviděla starší ženu, která pletla záhon květin.
– “Dobrý den,” řekla Polina.
Žena se narovnala a pozorně se na dívku zadívala:
– “Dobrý den,” odpověděla. – Kdo jsi? Jste mi povědomý.
– Marie Zacharovna, to jsem já, Polinka.
– To je opravdu Polinka! A jak je podobná své matce! – zvolala babička Máša. – Jsem tady!
– Jsem tady, ale nemůžu se dostat do domu. Nemáš sbíječku nebo něco, čím bys mohl ty desky strhnout? – Zeptala se Polina.
– Teď počkej!” řekla a křikla směrem k domu: “Zakhar! Pojď sem!”
Na verandu vyšel asi dvacetiletý mladík.
– Vnuk! Vezmi si nářadí a pomoz sousedovi otevřít dům.
O hodinu později byla všechna okna a dveře otevřené a Pauline vstoupila do domu, ve kterém nebyla už dvanáct let. Tady, na chodbě, ležela její matka, když ji viděla naposledy, nebo spíš její nohy, obuté v hnědých botách s ohrnutými špičkami.
Tady na posteli ležela prošívaná deka, pod kterou se snažila zahřát. Vědro, litina, doutnající kastrol. Jako by se Polina vrátila o dvanáct let zpátky.
Vzpomněla si na poučení babičky Máši: “Chovej se dobře a budeš milována. Nemáš jiný domov než u svého otce.”
“Jak bych nemohla? Tady je, ta stará, se scvrklou verandou, ale tak drahá! – pomyslela si Paulína. – Tady budu šťastná!”
Téměř týden se myla, uklízela, prala, malovala. V sousední vesnici našla kamnáře, který vyčistil komín a opravil sporák, a Polina ho vybílila. Vyhodila spoustu starých odpadků ze spíže a půdy a pověsila nové záclony.
Zakhar jí pomohl opravit verandu a plot, který se na několika místech propadl.
A celou dobu k ní chodili vesničané – ti, kteří si pamatovali ji i její matku a divili se, že se sem rozhodla přestěhovat z města.
Její otec by svou mlčenlivou, nekomunikativní dceru nejspíš nepoznal – Polině z tváře nezmizel úsměv. Byla hovorná a přátelská.
Místní traktorista jí zoral zeleninovou zahrádku, a přestože bylo pozdě, Polina pod vedením Marie Zacharovny stihla něco zasadit a upravit keře bobulovin.
– To je v pořádku, letos jsi přišla se sazenicemi pozdě, ale příští rok zasadíš všechno, co budeš potřebovat,” řekla babička Máša.
Když skončila s domem, dostala Polina práci – zatím ne ve svém oboru. Ve vesnici nebyl žádný ateliér, kde by mohla pracovat, a šicí stroj neměla. Tak šla pracovat na poštu. A neseděla za sklem, ale roznášela poštu do tří sousedních vesnic.
Dostala vládní kolo a Polina šlapala do pedálů: dva kilometry do jedné vesnice a tři kilometry do druhé.
Za první plat si koupila šicí stroj a za druhý overlock. Začala jsem šít – nejprve pro domácnost, pak jsem si našla zákazníky. Trochu, samozřejmě, vesnice není město, ale postupně se o ní dozvěděly i okolní vesnice. Lidé začali přicházet.
O pár let později roznášel poštu jiný pošťák – Polině stačilo udržovat zeleninovou zahrádku a vydělávat si šitím. Bylo pro ni obtížné jezdit na kole – se Zacharem, kterého si vzala, čekali první dítě.
Polina komunikovala s otcem a Valentinou, přijeli na svatbu a pozvali mladé do města. Ti však odmítli:
– “Můj domov je tady,” řekla Pauline.
