Říkají, že šance je prakticky nulová, ale otec s ní nikdy nebude souhlasit. Kdybys jen slyšela, co jsem jí řekl ten poslední den … tak se stydím.
Maxim seděl na starých rezavých houpačkách a trochu se houpal nohama a odrážel se od země. Sklonil hlavu a neviděl nic jiného než kolena a klouzala tam šedá zemina. Vedle něj seděla kamarádka na dvoře. V hlubokém dětství se skvěle přátelili, ale teď, když bylo Maximovi už čtrnáct, kontaktoval jasnější společnost a jako Světluška, dvanáctiletá nekázeňská káčátka, pokračovala v šití panenek šatů.
– Nezlobí se na tebe, Maxime. Ty za to nemůžeš. Byla to nehoda. Ty s tím nemáš nic společného.
Cap-cap-cap… Закапали na kolena hořké a rozdává slzy chlapcem. Upřímný soucit je schopen prorazit dveře v jakékoli zdi, zejména v tak tenké překližce, která je postavena rychle jako Maxim…
Přesně před dvěma měsíci se jeho život zastavil a prudce zabrzdil. Začátkem dubna se jeho matka vracela z práce. Ruce jí držely volant a ramenem jí přitiskl k uchu mobil. Stěžovala si sestře na Maxim, který se vymkl kontrole, a na škodlivého vedoucího oddělení, bála se, že bude zbavena čtvrtletní prémie kvůli nějakému špatně napsanému papíru, byla vždy zbytečně neklidná a citlivá, jeho matka… poslední minuty jejího uvědomělého života v detailech obnovily vyšetřování díky svědectví sestry. Na zledovatělém úseku ji prudce zatočilo, sestra slyšela skřípání brzd a zoufalý křik, pak se ozval zvuk, jako by hromada kovu narazila do stromu a vše utichlo. Sestra “alekala” ještě chvíli, ale nikdo jí neodpověděl a nakonec zavolala na jednotné číslo záchranné služby.
Maminčina páteř jako zázrakem zůstala neporušená, ale došlo k vážnému poranění hlavy a její ruce a nohy byly znovu sbírány po kostech. Když byl Maxim poprvé vpuštěn na pokoj k jeho matce, naučil se v ní pouze obrys rtů a nehtů s matným odstínem levandule — vše ostatní bylo zabaleno do sádry a obvazů a zavřené oči zaplavily švestkové fingaly.
– Bude v pořádku? zeptal se Maxim svého otce, aniž by pochopil všechny rozsahy tragédie.
Otec vypadal, jako by byl v hypnóze, neholil se už deset dní a byl neustále v nějakém děsivém otupění. Stálo ho obrovské úsilí Přepnout se do společenského režimu, aby reagoval na vnější podněty. Tupě hladil jeden z máminých nehtů s matným odstínem levandule.
– Nevím, Maxime. Je v kómatu.
– Ona spí?
– Ne, je vypnutá jako žárovka. Představte si, že v místnosti pod stropem visí žárovka, ale místnost není obvyklá místnost, ale váš mozek a vědomí. Je tu ještě jistič, vždy fungoval správně: vypnul jsi ho a spal, pak zapnul a byl vzhůru. Ale i když jsi spal, hořel ti v hlavě noční světlo podvědomí, to znamená, že mozek stále pracoval, a proto jsi viděl sny. A teď si představ, že ti v pokoji, v hlavě, praskly všechny dráty a vypínač už nereaguje a zhasl i noční světlo. To samé teď s mámou-je vypnutá, praská — a zhasla, leží s uříznutými dráty v naprosté tmě. Její tělo neví, jak připojit matku zpět k “elektřině”. Nikdo to neví.
– A jak se probudí? Pokud nikdo neví…
− Nevím. Ale to se stává.
Maxim se sám cítil jako invalida. Po týdnu stráveném doma s otcem a babičkou, která se k nim připojila přes půlstoletí prvním vlakem (třásl se tři dny na horní polici), se do školního života dostal jen těžko. Rozbitá společnost, která ho tak přitahovala a sloužila jako záminka pro četné hádky s matkou a otcem, ho přestala tak lákat. V té společnosti se Maxim hodně naučil: pít, kouřit, vychovávat učitele, debatovat a obecně projevovat svůj mladistvý maximalismus v celé své kráse. Po dvou měsících se odloučil od všech přátel, uzavřel se do svého smutku a vyšel na dvůr, aby se setkal se starými, správnými známými. Prostě lidé, jako je Světlík, ho nebudou přesvědčovat, že je třeba pít, protože to bude snazší. Lidé, jako je světlo, ho vezmou za ruku a také budou plakat, a od slz těch, kteří stisknou Maximovo srdce k nesnesitelné bolesti, a pak náhle ustoupí bolest a chtějí se projít u rybníka a vzít si s sebou přehoz a svačinu. A půjdou se světlíkem a dalšími k jezírku, rozdělají oheň, hodí do něj brambory a pak je dohoní posypáním roletovým kořením. Vynikající!
Babička často posílala maxima do obchodu pro potraviny. V jeden takový den se vracel s pytlem domů a za ním uháněl toulavý pes. A nebyla to žádná náhodně vytvořená bohyně, ale skutečný Španěl s roztomilými kudrnatými ušima. Pes měl bílo-hnědou barvu. Od čela měla bílý pruh, který se rozšiřoval přes celý nos a samotný nos a uši byly hnědé. Po zbytku těla šly také velké a plnokrevné hnědé skvrny.
Maxim jí dal půlku sardele, ale ona ji nejedla. Pes se posadil a začal se dívat na Maxima. Dívala se na něj tak pronikavě, tak chytře a smutně, s mírným ukotvením a nadějí na to nejlepší, co chlapce náhle osvítilo, šuměl proudem a tisíce husí kůže běhaly po těle. Sedl si na jedno koleno před bezdomovkyni, nakoukl za kariinou duhovku laskavých psích očí a zeptal se šokovaně:
– Mami?
A co? A proč ne?! Koneckonců, kolik je natočeno fantastických filmů o přemístění duší do jiných těl?! Proč by to nemohla udělat i jeho matka? Ano, ano! Byla vytržena z těla a vedle ní pobíhal pes a maminka je s tatínkem tak milovala, že se bránila, aby odletěla do nebe a posadila se do ní! Vždy jsem byla nablízku, abych ji utěšovala a podporovala, i když se k ní občas oba chovali jako k * ranci…
– Mami? Mami, jsi to ty?
Pes zavrtěl ocasem a zakousl se, aniž by si plně uvědomil, co po něm chtějí. Maxim k ní natáhl ruku, aniž by strhnul okouzlený pohled z hnědých očí cizí ženy. Pes mu čichal konečky prstů — krásně voněly sardelkami-a jednou je olízl. Maxim s obavami pohladil Španěla a pes se přiblížil… chlapec odhodil tašku a začal ji s klidem čuchat za kudrnatými ušima, vést po zádech a bocích a pejsek, vyvalil růžový jazyk, usmíval se a díval se na něj s jemnou vděčností. Bez větších potíží ji Maxim nalákal do svého bytu. O tom, že nejde o obyčejného psa, ale o matku, která se do zvířete nastěhovala, nikomu neřekl. Babička s otcem, když viděli, jak je chlapec šťastný poprvé od nehody, jak ožil a jak se upřímně směje s malomocným pejskem, se jednohlasně rozhodli, že si ho nechají.
“Ale je plnokrevná,” pochybovala babička — ” mohla se prostě ztratit … majitelé se mohou najít…
– Ne, ba, určitě u nás zůstane navždy. Emmo, holka, skoč ke mně na gauč! Krásko, chytrolíne … – Maxim měl nos v čisté psí srsti. Umyl ji máminým šamponem.
– Proč Emma? – zeptal se otec.
– Máma říkala, že to jméno milovala, když byla malá, a říkala to všem panenkám.…
Otec polkl koma, které se dostalo do hrdla. Pes byl opravdu úžasný, chytrý a vychovaný.
Maxim a Emma jsou nerozluční. Spali spolu, jedli, Maxim s ní mluvil jako s člověkem, hladil ji, objímal, líbal… Emma, když poslouchala jeho dlouhé vlnění, položila čenich na přední tlapky a poslouchala ho tak pozorně, jako by skutečně chápala. Pokud byl Maxim zaneprázdněn tím druhým, plazila se, plazila se k němu blíž, položila si hlavu na koleno a vše sledovala, přiskákala, na nového hostalaskavýma očima.
Emma byla vždy velmi poslušná, nemusela se opakovat dvakrát, ale jednoho dne nečekaně vstala… předtím ji Maxim nikdy nevzal do nemocnice za matkou a ten den se rozhodl jít s Emmou pěšky. Přivázal ji za zábradlí před vchodem, dveře za ním se téměř zavřely, když se najednou do úzké štěrbiny vmísila Emma! Emma se zhroutila z vodítka a přimhouřila jazyk za rameno a vtrhla do předsíně nemocnice, Maxim s výkřiky letěl za ní. Recepční se na ně okamžitě vrhla s křikem. Maxim se neúspěšně pokusil ulovit zvíře a ta dát hrát-doleva, doprava od něj skáče, skok-skok! Rozzuřená recepční se k nim otočila a Maxim z pohledu této impozantní dámy v hlavě něco cvakl — rozbrečel se:
– Emmo, za mnou! do čtvrtého patra poskakoval po třech schodech a po nich následovala patetická honička z řad pečovatelek nemocnice.
Sestry se šklebily směrem od šíleného páru, Když Maxim a Emma — jeden červený a druhý veselý a s jazykem na rameni — letěli chodbou čtvrtého patra. Předposlední dveře na konci … Maxim vběhl do pokoje k matce, pokusil se zacvaknout dveře, ale nebyl tam zámek, a tak zabarikádoval dveře židlí. Těžce dýchal a utíral z čela pot, podíval se na psa, přemýšlel, co by ho tento dovádění stálo, a pak obrátil pohled na matku.
Sedl si vedle ní a vzal ji za ruku. Na prstech už neměla manikúru v barvě bledé levandule… nehty byly krátce ostříhané a prsty se ztenčily. Vzal do ruky psa a řekl:
– Emmo, poznáváš ji? To je tělo mé matky. Byla jsi v něm? Pamatuješ si to?Kdyby ses do něj mohla vrátit.…
Emma se natáhla nosem k obličeji mrtvé bledé ženy.
– Chceš si čichnout? zeptal se Maxim. Bylo pro něj těžké držet psa, ale dal ho blíž, aby Emma dosáhla.
Emma důkladně očichala pacientku, která ztratila léky. Najednou vystrčila dlouhý jazyk a stihla si třikrát olíznout tvář ženy…
– Co je to za zrůdu! zakřičel lékař a vtrhl do pokoje.
Maxim se vykašlal.
– Já … my … Chlapec se se psem v náručí popral.
– Nebeské síly! – křičel lékař, když se podíval na Maximovu matku. – Probrala se z kómatu!
Studená vlna zakryla maxima a nohy se mu málem pohnuly. Podíval se na matku — ležela s otevřenýma očima a ze zkumavky, která jí vrazila do krku, se ozval sípání, jako by se snažila něco říct.
– Mami … Mami! shodil na zem psa a vyběhl k posteli. Tam už se třásl více bodavý lékař, něco se ptal jeho matky, dával pokyny sestrám a máma se dívala na třesoucího se maxima a její pohled byl jasný, jasný…
– Dostaňte toho psa pryč, než zavolám policii! Mladíku, slyšíte mě?
Jako v mlze, Maxim sestoupil dolů. Jako by ho v bažině pletly bavlněné nohy. Emma se poslušně posadila za něj a už se klidně nechala znovu připoutat k zábradlí nemocničního verandy. Zdá se, že Maxim dlouho a dlouho líbal a svíral psa a skrýval slzy v její hnědobílé srsti. Zdá se, že Emma obletěla vlhkým jazykem všechny jeho plačící, smějící se tváře… stále se na Maxima dívala chytře, pronikavě a smutně a za hnědým duhovým okem jejího psího oka chlapec stále viděl bezmeznou oddanost, ohromující oběť a skutečnou, přesně lidskou lásku…
