Světlana těžce položila tašky:
— Ach můj bože, myslela jsem, že to nezvládnu.
Přestože bylo ráno, už bylo pořádné horko a lidé se schylovali do stínu pod markýzou tržnice.
— No tak, Světe. Všichni nosí věci a to je v pořádku, — povzbuzovala ji kolegyně na trhu, také obchodníčka. — Dnes je to, jako by celý svět vymřel.
Světlana začala na pult dávat sklenice a pytle s farmářskými produkty. Hořce přemýšlela o tom, že farma, kde ve vesnici pracovala, už dlouho hospodaří se ztrátou. I ten mizerný plat se neustále zpožďuje a kdyby dělníci nenosili mléko po troškách na trh, nemělo by smysl tam zůstávat.
Nakonec všechno vyložila a rozhlédla se.
— Dneska jdu pozdě, — povzdechla si a podívala se na lidi, jak vystupují z autobusů a aut, aby si koupili mléčné výrobky.
Zboží se obvykle rychle vyprodávalo. A tak to bylo i tentokrát: nějaké auto zastavilo před příjezdem autobusu se zákazníky a Světa okamžitě prodala polovinu všeho, co přivezla.
„Jestli tohle půjde dál, za pár dní můžu říct sousedovi Vaňkovi, aby mi začal renovovat dům,“ pomyslela si. „I když práce nebude spolehlivá, budu muset lepit staré věci na staré. Ale ať to zatím vydrží, a pak uvidíme.“
Tady na parkovišti zastavil další autobus a první, kdo vyběhl, byl chlapec asi dvanácti let. Bylo vidět, že už dlouho mluví s řidičem, o něco se ptá, ale řidič ho odmítl. Chlapec odešel a smutně se posadil na obrubník.
„Světo, znáš tohohle kluka?“ zeptala se kamarádka z prodavačky. „Myslím, že to není jeden z našich.“
„Ne,“ odpověděla. „Možná z Pavlovky?“ I když si to nemyslím. Myslím, že jsem tam viděla všechny.
– No nic, půjdu domů, vyprodala jsem se. Doufám, že taky všechno prodáš! – řekla žena laskavě.
– Děkuji, – přikývla Světlana a zůstala na trhu sama s dalším skandálním sousedem z vesnice.
Světa pohlédla na chlapce, který tam seděl sám, vzala lahev mléka a šla k němu:
– Ahoj, chceš mléko? Ranní, ještě teplé.
Chlapík se chamtivě podíval na lahev, ale nejistě odpověděl:
– Díky, ale ne.
– Ano, vezmi si ho, dávám ti ho zadarmo. A tady si vezmi ty syrniki, chtěl bych je jíst v tom horku? – Světlana mu s úsměvem podala balíček.
Chlapec zaváhal, ale pak s vděčností přijal pochoutku. Zatímco jedl, Světa ho pozorovala: hubená, s inteligentníma očima.
– Nejsi odsud, že ne? – zeptala se.
Chlapec zavrtěl hlavou:
– Ne. Jdu k tátovi. Máma s tátou se rozvedli a ona jela na vesnici navštívit příbuzné, ale mně se tam moc nelíbí. Nejdřív to byla zábava, ale pak začali pít a hádat se. Přišel táta, přinesl peníze a všechno utratili. Táta mě pozval, abych šla s ním, ale máma mi to nedovolila. A před dvěma dny si našla nového přítele, opila se a začala mě bít… Strávila jsem noc ve stodole.
— Víš, kam jít? — zeptala se Světa a trochu se uklidnila: kluk měl rodiče.
Kluk energicky přikývl:
— Samozřejmě, musím se dostat na autobusové nádraží a skoro vedle je dům. Bydlel jsem tam, i když už dávno, ale pamatuji si ho.
— A kolik stojí lístek? — zeptala se Světlana.
— Dvě stě rublů, — odpověděl kluk.
Světa si povzdechla: dnes si vydělala asi dva tisíce a všechno by musela dát Vaňkovi na opravy. Ale stejně se rozhodla pomoct.
— Tady, vezmi si to. Autobus už přijíždí, jeď k tátovi.
Chlapec se na ni s nedůvěrou podíval:
– Vážně mi dáš peníze?
– Ano, ano, vezmi si je, – odpověděla a sledovala ho, jak odchází. Spěchal k autobusu, ale pak se otočil a na chvíli ji objal:
– Moc děkuji!
Světa cítila, jak se jí tají dech. Neměla vlastní děti a manžel ji opustil, když byla ještě malá.
Autobus se rozjel a chlapec vystrčil hlavu z okna a zamával na ni:
– Jak se jmenuješ? – křičela.
– Dimko. A to tvoje? – zeptal se.
– Světlano. Teto Světo, – odpověděla s úsměvem.
– Ještě se uvidíme, teto Světo! – křičel, ale autobus už vyjel na silnici.
Světlana se prudce otočila, když uslyšela posměšný hlas kolegyně prodavačky:
– To je ale hlupák! Máš vůbec nějaký rozum?
Podívala se na tu drzou ženu, připravenou se postavit za sebe:
— A co je ti do toho? Dávej si pozor.
Vrátila se domů o hodinu později — naštvaná a rozcuchaná. Neprodané mléko se ohřálo a ona ho bude muset poslat zpět na zpracování, pravděpodobně zkyslo.
Venku zaburácel hrom.
Světa se podívala z okna a všimla si stékajícího deště. Ze zvyku začala chystat misky, aby zachytila kapky. Stavební materiál sice koupila, ale soused Vaňka požadoval pět tisíc na opravu střechy a ona si nic nenašetřila. Možná by ho měla požádat, aby počkal a udělal to na úvěr?
Déšť spustil veselou melodii na střeše a pak na miskách. Světlana se smutně podívala na kapky a vzpomněla si na Dimku. Zajímalo by mě, jestli se dostal domů? Jak se má jeho táta? Možná se jeho táta znovu oženil. Dospělí jsou příliš zaneprázdnění svými vlastními problémy a úplně zapomínají na své děti.
***
Uplynulo patnáct let.
– Michaile Jurjeviči, proč jste takový člověk? Pracoval jsem tady celý život, nechal jsem na této farmě všechno své zdraví a vy mi nechcete pomoct.
– Proč nechci, Světlano Evgenievno? Opravdu chci. Zaplaťte a zítra bude u vás tým. Právě teď je čas.
eso, tržní, nic se nedělá zadarmo. – Pokrčil rameny, jako by to všechno vysvětlovalo.
Světlana praštila pěstí do stolu:
– Neříkej mi nesmysly, Miško. Vždycky jsi byl takový. Ukradl jsi celý statek a pak ses sem sám vplížil. Až uvidím majitele, povím ti o tobě všechno!
– Jevgenievno, nestraš toho starého pána. Samozřejmě, řekni to majiteli. Ale byl tu jen jednou za tři roky a má důležitější věci na práci, než mluvit se starými ženami. Jdi v pokoji, – mávl rukou.
Světlana odešla z kanceláře a práskla dveřmi.
Žila si svůj život, ale vydělávala si minimální důchod, ne vždycky stačí na chleba, natož na opravu domu.
U administrativní budovy, nebo, jak se tomu dříve říkalo, kanceláře, začalo znovu pršet.
Světlana narazila na sousedku, se kterou kdysi pracovala na farmě a prodávala spolu mléko, tiše ho odnášela. Rozhodla se podělit o nejnovější zprávy:
– Petrovna, víš, náš šéf, sakra, odmítl pomoct s domem. Řekl, že je čas trhu a bez peněz se nic dělat nedá.
– Co je to za člověka, – řekla sousedka. – Chtěla jsem ho požádat o traktor, abych přivezla palivové dříví, ale teď už určitě nepůjdu.
– A nechoď, – souhlasila Světlana. – Raději si dá do kapsy halíř navíc, než aby někomu pomohl. Nelez na nervy. Právě mi vyskočil krevní tlak.
– Ano, v našem věku se nemůžeš bát, – dodala Michajlovna a podpírala Světlanu za paži. – Plivnout na to všechno, musíme se potrápit, přemýšlet, jak se obejdeme sami.
Světlana si těžce povzdechla:
„Je to nefér, nechali na téhle farmě všechno své zdraví. Kolik let už uplynulo a vůbec žádná podpora.“
„No tak, Světe,“ mávla rukou Michajlovna. „Víš, co je to za člověka? A není ženatý. Asi z nějakého důvodu nikdo nebyl nalezen.“
„Přesně tak,“ souhlasila Světlana a obě se zasmály. „Dostane, co si zaslouží za své hříchy. Dobře, pojďme domů.“
„Vypadáš trochu bledě,“ poznamenala Michajlovna úzkostlivě. „Půjdu s tebou, změříme ti společně tlak.“
Světlana sama cítila, že je nervózní. Doma přístroj ukazoval, že má vážně vysoký tlak.
„Podlahy jsou shnilé, střecha protéká, jak tu můžeme žít v klidu?“ stěžovala si.
„Kde máš léky?“ zeptala se Michajlovna. „Nevstávej, nelehej si s takovým tlakem.“
Světlana mávla rukou:
„Tam, v kuchyni, na stole. Panebože, kéž by to brzy skončilo,“ zamumlala tiše.
„Co to říkáš?“ křičela sousedka. „Není hezké myslet na takové věci.“
Světlana ale nestihla odpovědět, protože se z ulice ozvalo dunění blížícího se auta. Michajlovna se podívala z okna:
„Ach, Světo, to je ale krásné auto. Náš Miška o takovém rozhodně nikdy nesnil. Možná se ti lidé ztratili? Půjdu jim a dám jim nápovědu.“
Léky mohou počkat, pomyslela si Světlana a zamířila se sousedkou k východu. Vyšly na ulici, kde u brány stálo auto, které zjevně nebylo určeno pro vesnické silnice. Děti ze sousedství se vrhly na tu vzácnost, aby se na ni podívaly. Z auta vystoupil mladík a starší muž.
„Ahoj, milé holčičky,“ pozdravil je starší muž a sklonil šedivou hlavu.
Světlana a Michajlovna se rozesmály:
— Ach, kde jsi byla, sokolku, když jsme byly holčičky?
— Řekněte mi, bydlí tu Světlana? — zeptal se mladík.
Světlana se přestala usmívat, když si najednou uvědomila, že ji někdo opravdu potřebuje.
Světlana nestihla odpovědět, když k ní s přátelským úsměvem přistoupil mladý muž.
— Dobrý den, jste teta Světa? — zeptal se.
Světlana Evgenievna byla zmatená: nemohla si vzpomenout na tak známou osobu. V jeho pohledu však bylo něco známého, něco z minulosti.
A pak se jí v paměti vybavilo: „Jdu za tátou, Dimko.“ Mladík roztáhl ruce k objetí:
— Tati, teta Světa mě poznala! — řekl radostně. — Dobrý den, odpusťte nám, že jsme vám nepřišli poděkovat dříve.
Ohromená Světlana zmateně řekla:
— Bože můj, proč stojíme venku? Pojďte dovnitř, dáme si čaj. Ale, víte, nejdřív si dáme něco k jídlu.
Po vypití čaje se Dima rozhlédl:
— Teto Světo, bydlíš úplně sama?
— Úplně sama, Dimočko, jako prst, — odpověděla.
– Cože, státní statek nebo kdokoli, koho tu teď máte, vám nemůže pomoct? Pamatuji si, že jste zřejmě pracoval, – chlapík byl zmatený.
– Ani se neptej, Dime. Teď pomáhají jen za peníze, – povzdechla si Světlana.
– To je divné. No, tati, můžeme tu zůstat pár dní? – otočil se k otci.
– Samozřejmě, že můžeme, proč ne? – souhlasil otec.
Další den se události střídaly jako v pohádce. Světlana sledovala, co se kolem ní děje, jako by se jí to nedělo. Večer Dima přivedl muže, který dům pečlivě změřil a něco zapsal. A ráno pracoval poblíž i uvnitř Světlanina domu celý tým dělníků.
Večer k domu přistoupil Michail, místní správce, a s nelibostí řekl:
— Nechtěl jsi platit svým, ale platíš cizím.
Dimův otec k němu okamžitě přistoupil:
— Jsem rád, že jsem tě tady potkal.
s. Pracuji ve státní správě a ráda bych věděla, jak pomáháte starým lidem, kteří sloužili pro blaho státu.
Michail se styděl a Dimův otec ho vzal stranou. Dima přišel a s lehkým povzdechem řekl:
– Ani jsem to nečekal. Teto Světe, můžeme tě někdy navštívit? Nemám žádné babičky, ani nechci vidět ten dům ve vesnici, kde bydlela moje matka.
Světlana se usmála a cítila, jak ji oči štípou štěstím.
– Opravdu mi připadlo takové štěstí za dvě stě rublů? – vzlykala.
Dima ji znovu objal:
– Ne za dvě stě rublů. Za tvé laskavé srdce.
