Nedaleko školy zastavila dvanáctiletou Polinu žena, vzala ji za ruku a odváděla pryč: “Pusť mě, kdo jsi?” Dívka řekla: “Dobře, promluvíme si tady… zkrátka, sbal si věci a vypadni s mámou z mého domu.” “Kde budeme bydlet?” “To je mi jedno, kde chceš bydlet, tam budeš bydlet.” “A co tvůj táta?” “Tvůj táta už není tvůj. V Polininých očích se objevily slzy a ona okamžitě utekla domů. V té době začalo pršet a rychle zesílilo. Paula přiběhla k domu celá mokrá a promrzlá. Matka jí otevřela dveře a dívka ji okamžitě objala a přes slzy řekla
: “Copak mě tatínek už nemá rád? Vyhodí nás z domu?” Matka Polinu objala a s obavami se podívala na otce: “No tak, drahoušku… Měla jsem ti to říct hned. Stěhujeme se pryč, ale tvůj táta tě má rád. Když se dcera uklidnila a usnula, začala dívčina matka zjišťovat, co se stalo s jejím bývalým manželem: “Chtěli jsme jí to říct v klidu, a pak se objeví tvoje Bohem zapomenutá žena a řekne dítěti tohle. A co se dá dělat, všechno už je hotové.
“Chceš, abych ti pomohl s balením?” řekl bývalý muž a zamumlal: “Ne, zvládnu to sám. Jen ať se tvoje Alla už nepřiblíží k mé dceři ani na kilometr. Polina se přestěhovala k matce a otec zpočátku dceru často navštěvoval.
Pak se vídali jednou za měsíc, a čím byla Polina starší, tím méně často se vídali. Jakmile jí bylo osmnáct, přestali k ní chodit cizí policisté.
Otec dceři k plnoletosti ani nepogratuloval, ale zavolala Alla: -“Konečně nebudou moje peníze utráceny za cizí dítě,” řekla sarkasticky do telefonu. Narozeninová oslava byla zrušena a Polina celou noc plakala do polštáře. Čas plynul a Polina už byla na univerzitě, když k nim domů přišel notář a oznámil jim, že Polinin otec měl nehodu a zemřel. Museli si přijít pro dědictví. Polina seděla v notářově kanceláři a přiběhla i Alla: “Co tady dělá tenhle?
Taky něco dostane?” ptala se Alla žárlivě sama sebe. Muž v obleku se na Allu překvapeně podíval a přečetl závěť. Stálo v ní, že Polina dostane svůj třípokojový byt. “O Alle nebylo v závěti ani slovo.” “Cože?! Ale co já? Žila jsem s ním tolik let, kolik jen mohl!” – Dobrý den, řeknu vám to, co jste mi řekl před osmi lety – sbalte si věci a vypadněte z mého domu.
