Nadia se nedá nazvat obyčejnou babičkou. Nerada sedávala se svými vnoučaty. Nikdy pro nikoho nepletla oblečení. Vstávala v sedm ráno, chodila ven a kouřila cigaretu. Bylo jí přes osmdesát let, ale velmi hlasitě poslouchala heavy rock a sousedé proti ní nic nenamítali – byli na to zvyklí.
Dělo se to každé ráno. Stařenka nechápala ty ženy, které tráví stáří smutně, a držela se od nich dál. Se sousedkami vycházela dobře, protože na dovádění svérázné stařenky byly už dávno zvyklé. Po ranním rituálu chodila do parku na krátkou procházku. Toho rána byla lavička, na které seděla, obsazená dívkou s kočárkem.
– “Tohle je moje místo, tady sedím vždycky,” řekla Naděžda. – “Promiňte, už odcházím,” dívka vstala, ale v tu chvíli ji Naděžda chytila za ruku.
– “Dovol mi, abych se na tebe podívala. Co je to za modřiny? Dívka to nevydržela a rozplakala se: – Mého muže vyhodili z práce a on pořád pije. Přijde domů a začne mě mlátit. Včera už jsem to nevydržela a utekla jsem. Ale teď nevím, kam mám jít. Nadia pozvala mladou matku a její dítě k sobě domů, pohostila je čajem a pak řekla, že mohou zůstat v jejím bytě, jak dlouho budou potřebovat.
– “Mám dobrý důchod, dost pro všechny. Zůstaňte, bude to spolu zábavnější. Budu ráda, když to uděláte. Druhý den ráno se na dvoře neozývala hlasitá hudba. Sousedka Marina si dělala starosti: myslela si, že je to Naděžda. Po čekání do půl osmé se rozhodla, že se půjde podívat, co se sousedce stalo.
Když vyšla na dvůr, několik sousedů právě startovalo svá auta a chystalo se do práce. V tu chvíli se otevřelo okno v prvním patře, Naďa vykoukla ven a zakřičela na ně: “Nemůžete být potichu? Moje dítě spí. Od toho dne byla Nadia k nepoznání. Ze svérázné stařenky se změnila ve skutečnou, laskavou a starostlivou babičku.