Stalo se, že budoucí otec mého budoucího dítěte, když se dozvěděl o mém stavu, se velmi rozzlobil. Dmitrij mě prosil, žadonil, říkal, že mu zničím život, a pak mi začal nadávat.
Opakoval, že jsem od něj nikdy nedostala ani halíř a že si to dítě nikdy nevezme. Rozplakala jsem se.
Ale máma mě podpořila, řekla, že je to v pořádku, že dceru pohřbíváme sami, bez její účasti. Máma mi dodala důvěru v budoucnost, dala mi naději. Dmitrije jsem neviděla asi měsíc a jednoho dne jsme se potkali v obchodě. Byl tam se svými rodiči.
Nevím, jestli o dítěti věděli, ale je fakt, že když mě potkali, neskrývali svou nechuť ke mně, ačkoli ještě před půl rokem, když jsme se potkali, mě vždycky rádi viděli
Pozdravil jsem Dmytra a jeho rodiče a oni dělali, že mě neznají, a prošli kolem. Znovu jsem se rozplakala, bylo mi to velmi nepříjemné. Nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát. Vždyť mít dítě je zázrak. Někteří lidé děti mít nemohou a musí vynaložit velké úsilí, aby to napravili.
Ale tady mi Bůh poslal dítě a on, otec dítěte, o tom nechtěl ani slyšet. Pořád jsem plakala. Bylo to pro mě těžké, ale věděla jsem, že musím být silná a myslet nejen na sebe, ale i na toho malého. Jednoho krásného rána jsem šla do nemocnice na kontrolu. Byla to běžná prohlídka. Když jsem odcházel z nemocnice, začalo hustě pršet a musel jsem si zavolat taxi.
Cestou domů jsem mluvil s řidičem a svěřil se mu se svými pocity. Pozorně mě vyslechl a pak řekl, že to bylo špatné a že musí převzít odpovědnost stejně jako já. Když jsme přijeli ke mně domů, Andriy, tak se taxikář jmenoval, se mě zeptal na moje telefonní číslo. Bez rozmýšlení jsem si číslo zapsala a odjela.