Sergeje probudil nepříjemný budík, který mu říkal, že je čas připravit se na směnu v továrně. Upřímně litoval, že noc nebude trvat věčně, a tak se rozespalý mladý otec (dítě opět celou noc smrká) snažil otevřít oči, protáhl se a vynutil si vylézt zpod peřiny. Než stačil pořádně vnímat realitu kolem sebe, všiml si, že na stole něco zbělelo, a aniž by věděl proč, přistoupil k němu a zvedl list papíru z kostkovaného sešitu. Na listu bylo krásným rukopisem jeho ženy jasně napsáno: “Odcházím. Odpusť mi, jestli můžeš. Nehledejte mě, už se nevrátím. Už to dál nevydržím.”
Serhij se bleskově probudil, zbytky snu se samy vypařily. Svitlana je jistě temperamentní žena, ale on neudělal nic zvláštního, aby si zasloužil takovou nelibost. A Darju miluje celým svým srdcem. Co to tedy znamená: zůstal bez rodiny jen tak? Serhij se rozhlédl a ztuhl: Daryna spala ve své postýlce, sladce a klidně chrápala. Začal se třást. To, co se dělo, mu nešlo do hlavy. Co si teď počít? Serhij zaklel na Světlaninu bezhlavost, vážně věřil, že se dveře otevřou a ona vejde, a přiznal, že už půl hodiny sedí ve vchodu, je zmrzlý a vůbec se mýlí.
Uplynuly bolestně dlouhé minuty, ale Svitlana se nevracela. Bylo načase, aby Sergej chytil autobus. Šokován tou strašnou zprávou a zcela nepřipraven na další vývoj ho nenapadlo nic lepšího než přikrýt dítě, vzít láhev s umělou výživou a vyrazit s dítětem do práce. Mistr Petrovič, rozumný člověk, řekl: “Ty, Serjožo, vydrž, teď jsi její máma a táta,” a dal mladému dělníkovi mimořádnou dovolenou, “dokud se věc nevyřeší”. Jenže vyjasnění nikdy nepřišlo. Dášina matka po ní nikdy nedala ani stopu…
…Sergej si hrál s Darjou na pískovišti na dvoře jejich pětipatrového domu. Každý den chodil s dcerou na procházku a každý den myslel jen na jedno. Dáša se čím dál víc podobala své matce a tato podoba byla pro Sergeje jako sůl na pánvi. “Stalo se ti něco?” ozval se z těsné blízkosti příjemný ženský hlas. Okamžitě ženu poznal: bydlela se synem v protějším domě. Chlapec si často hrál s Darinkou na dvoře, zatímco matka si četla knihu nebo jen tak seděla na lavičce opodál.
A proč s ní Serhij za celou tu dobu nepromluvil ani slovo? Vždyť možná ani nevěděl, že má tak příjemný hlas a tak… tak krásné oči. Drobná blondýnka se usmála a aniž by zacházela do podrobností, prostě vzala Serhije za ruku a řekla: “Všechno se vyřeší, všechno bude v pořádku.”
Pak se vše odehrálo rychlostí světla. Děti se jakoby spiknutím vrhly k otci a matce a ptaly se současně: “Tati, je to máma? Mami, je to táta?” Podívali se na sebe a nenapadlo je nic chytřejšího než jednohlasně říct “ano”.
V následujících minutách se ukázalo, že kvůli jejich strašlivé hysterii není možné odvést děti domů jednotlivě. Situace vypadala směšně, ale rodiče se najednou museli rozhodnout, s kým půjdou domů společně, aby využili okamžiku a mohli se rychle a bez krveprolití rozloučit.
Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme k Serhijovi. Povečeřeli u něj a sedli si k televizi. Rodiče čekali, až děti usnou, ale ty byly tvrdohlavě vzhůru. Když bylo po půlnoci, Serhij se vzpamatoval a pozval svou novou kamarádku Irynu a jejího syna, aby u něj strávili noc. Zítra, řekl, mají školku a práci, takže děti na všechno zapomenou a budeme dělat, že se nic nestalo. A to se také rozhodli udělat. Ráno, jakmile se rodiče začali chystat do práce, se děti jednohlasně zeptaly, jako by chtěly pokračovat v tématu: “Tati/mami, nikam jinam nepůjdete?”. Co dělat, musel jsem slíbit, že nikam jinam nepůjdu.
Večer se ukázalo, že Daryna byl přeřazen do stejné skupiny jako Irinin syn. A když si rodiče večer přišli pro své děti, opět na sebe narazili. Když se uviděli, pochopili, že nebude možné vše skrývat jako pouhé nedorozumění: obě děti se na rodiče tázavě podívaly a doufaly v nové shledání…
To trvalo delší dobu a všichni brzy začali nucené sousedství dvou neúplných rodin vnímat jako zrod nové rodiny – plnohodnotné. Iryna se na Serhije podívala zblízka a on si všiml všech jejích předností. A přišel den, kdy se nemuseli vyděračských dětí vyptávat. Prostě se rozhodli, že to tak bude navždy…
