S manželem spolu žijeme teprve měsíc, ale já už se s ním chci rozejít a odstěhovat se k matce. Než jsme se vzali, chodili jsme spolu skoro dva roky, ale nebydleli jsme spolu, nebyli jsme spolu ani na dovolené. Jde o to, že jsem vychovaná tak, že je pro mě nepřijatelné žít s mužem bez razítka v pasu.
Matka mi řekla, že civilní sňatek je špatný, že pokud na něj přistoupíš, muž se už nebude k ženě chovat vážně a uctivě a na žádost o ruku můžeš zapomenout. A protože taková byla situace u mých přátel, řídila jsem se touto zásadou. Měla jsem kamarádku, která žila s mužem v civilním manželství pět let, načež ji opustil a do měsíce požádal o ruku jinou ženu.
Před svatbou jsme s přítelem měli dobrý vztah. Choval se ke mně dobře a mé rozhodnutí adekvátně akceptoval. Dokonce ho to motivovalo k tomu, aby svatbu neodkládal. Rodiče nám uspořádali honosnou svatbu a já se k němu pak nastěhovala. Zpočátku jsem byla šťastná, těšila jsem se, že se k manželovi nastěhuji: budeme spolu žít a v budoucnu mít děti.
Ale brzy jsem ho poznala lépe. Ukázalo se, že v domácnosti nic neumí. Porušoval mé osobní hranice. Všude mě sledoval, vyptával se, kdo mi volá, kdo mi píše. Urážel se, když jsem mu řekla, že se chystám na schůzku s přáteli nebo příbuznými. Samozřejmě jsem ho nemohla pokaždé vzít s sebou a on si stěžoval, že manželé by měli trávit čas spolu.
Dřív se mi líbilo, že se tak zajímá o můj život, ale uvědomila jsem si, že na tom není nic romantického, naopak, měla jsem chuť odejít, rozejít se a odstěhovat se zpátky k mámě. Nechápal, že jsem introvert a potřebuju trávit čas sama se sebou. Začal se také chovat necivilizovaně: nezavíral dveře na záchod, neskrýval přede mnou své fyzické potřeby, říhání atd.
Řekl mi, že je to normální, jen jsem nebyla zvyklá žít s mužem. Ano, jsem, ale myslím, že to není ten důvod, on prostě dělá nepřijatelné věci. Doufala jsem v něco jiného, ale po svatbě se můj život změnil v noční můru. Ale taky nedokážu lidem vysvětlit, proč jsem se po měsíci rozhodla rozvést.
