Ira se překvapeně podívala na Andreje: “Co jsi udělal?” “Znovu jsem dělal testy. Zcela jasně mi řekli, že nemůžu mít děti. Tak čí je to dítě?” Dítě patřilo Andrejovi a Ira se usmála: “Ty věříš testům a nevěříš mně?” “Nebudeme to komplikovat. Můžeš tu přespat a zítra… – Ne. Dnes. Odejdu hned, ale mýlíš se.
Ira si zavolala taxi a odjela k rodičům. Její dlouho očekávané štěstí trvalo jen sedm měsíců. Ira nikdy nebyla krasavice, a když jí bylo třicet, zoufale se snažila najít toho pravého, vzdala se všech diet a přibrala. Když se jí Andrej začal dvořit, bylo pro Iru těžké uvěřit v její štěstí, protože on vypadal nejlépe. Ale jejich vztah byl velmi omezený a před dvěma měsíci se vzali.
Ira brzy zjistila, že je těhotná. Po dalším měsíci čekání šla k lékaři. Ano, byla těhotná. Andrii tato zpráva nepotěšila, protože testy byly nešťastné. Její rodiče byli překvapeni, že ji vidí, ale na nic se neptali. Irina plakala do polštáře kvůli své osamělosti, když jí hlavou bleskla myšlenka: “Přestaň, co je to za samotu, když jsi těhotná.
Musíš se vzpamatovat a nevystavovat své dítě stresu z vlastního života.” “To je pravda,” odpověděla Irina. Jediní lidé, kteří měli z jejího dítěte radost, byli její rodiče. Irinino těhotenství probíhalo dobře a s podporou rodičů se cítila šťastná. Holčička byla krásná, stejně jako její otec. “A díky bohu, že jsem to nebyla já,” pomyslela si Ira. Nemohla od dítěte odtrhnout oči. Doma jí matka řekla, že o narození dítěte řekla Andrijovi.
Přiznala, že celou tu dobu jí Andrij volal a vyptával se na Irovo zdraví: “Iro, chce udělat test otcovství. “Nevadí ti to?” – Jak nechutné, mami. Ale já s tím souhlasím. Po obdržení výsledků testu je Andriy přišel navštívit s dárkem pro dceru a květinami pro Iru. Ta dívka se mu opravdu líbila. Když začal mluvit o tom, jak ho mrzí, co se stalo, Ira ho přerušila:
– Víš, taky mě moc mrzí, co se stalo. Hodně jsem přemýšlela o tom, co by se stalo, kdybys tehdy nic neřekl. Myslím si, že bys stejně měl pochybnosti. Vřelost a porozumění, které jsme mezi sebou měli, by se stejně zničily. To je osud. Nesnažme se slepit, co je rozbité.” – Ale dovolíš mi komunikovat s dítětem? Ira se zasmála: – Budu na tom trvat.
