Vždycky jsem věděla, že moje máma ráda utrácí spoustu peněz za drobnosti. Ještě když žil můj otec, hádali se s mámou kvůli jejímu utrácení. Táta už osm let nežije, ale mámin zvyk přetrvává. Když šla do důchodu, poprvé mě požádala o peníze. Neměla ze svého důchodu dost peněz na nějaké nákupy.
Upřímně řečeno, nechápala jsem, kam ty peníze jdou. Protože jídlo a léky mamince kupuji sama, má spoustu věcí, tak kde je utrácí?
A pak mi nedávno matka zavolala a plakala do telefonu. Ukázalo se, že jí už narostly úroky z půjček a že je není schopná sama splácet. Když jsem s ní šla do banky, jen mi vypadly oči z důlků, kolik peněz jsem slyšela.
Vážně jsem si s matkou promluvila. Ukázalo se, že si už nepamatuje, za co peníze utratila. A tak jela ke své kamarádce do sousedního města, protože potřebovala peníze na cestu a na dárky. Tam si koupila velmi pěknou péřovou bundu, kožich z ovčí kůže a nové boty.
Pak jsem se rozhodl nabídnout matce obchodní smlouvu. Odkoupil bych od ní její část bytu, sám bych se stal majitelem bytu a matka by pak odešla na daču. Peníze, za které bych koupil její část, by šly rovnou do banky na splacení všech půjček. Matka s tím souhlasila.
Pak si ale vzpomněla, že ve vesnici, kde se dača nacházela, nebyly žádné normální supermarkety ani nákupní centra. Měla strach, jak bude žít bez nového oblečení. Řekla jsem jí, že si ve vesnici nebude muset nic kupovat, protože bude žít jen z důchodu, takže nebude mít čas rozhazovat peníze.
