Asi před třemi lety mě manžel nechal samotnou s jedenapůlročním dítětem. Říci, že to bylo těžké období, by bylo slabé slovo. S dcerou jsme žily v pronajatém bytě. Neměla jsem práci, protože jsem dceru neměla komu nechat, a navíc byla příliš malá na to, aby chodila do školky.
Můj manžel se do jejího života nijak nezapojoval. Jednoho dne jsem požádala kamarádku, aby mi dceru pohlídala, a šla jsem do obchodu koupit nějaké jídlo. Vrátila jsem se a uviděla babičku, jak stojí s taškou na přechodu a nikdo ji nepustí dál. Přistoupila jsem k ní, vzala ji za ruku a společně jsme přešly silnici.
Zastavila se a na mě padla všechna přání, která v ukrajinštině existují. Pak se mě zamyšleně zeptala, proč mám tak smutné oči, a aniž by čekala na odpověď, pozvala mě k sobě na čaj. Kamarádka mi pak napsala, že její dcera spí a ona pracuje na počítači, a tak jsem se rozhodla zpestřit si den. Souhlasila jsem, že babičku navštívím. U šálku čaje jsem jí všechno vyprávěla, jako bych čekala, až mě někdo požádá, abych se vyjádřila. Zamyslela se a řekla: “Moje snacha Maruška má soukromou školku.
“Zeptám se jí na vás, kdyby měla volná místa. Bez přemýšlení jsem souhlasila. V příští vteřině už babička volala mé snaše. Mluvily spolu a babička jí dala moje číslo a řekla jí, aby se mnou co nejdříve začala pracovat. S babičkou jsme si povídaly ještě hodinu a já se vrátila do svého pokoje. Sotva jsem se vrátila domů, někdo mi zavolal. Byla to Marusia. Požádala mě, abych v pondělí přišel k ní do školky a probral s ní některé záležitosti osobně. Sešli jsme se. Ukázalo se, že Marusia je velmi pozitivní a společenská dívka.
Můj příběh už znala. Ptala se na mé vzdělání a slíbila, že se mi ozve. Večer téhož dne mi zavolala a řekla, že by mě ráda viděla ve svém kolektivu, a dodala, že najde i třídu v mateřské škole pro mou dceru, abych ji nenechávala doma samotnou. Jako učitelka pracuji již 2,5 roku.
Moje práce mě baví, protože děti miluji a snadno si k nim najdu cestu. Jsem nesmírně vděčná Maruši a samozřejmě té babičce, která mi jako kmotřička víla změnila život svým zjevem. Teď jezdím k babičce každý týden na návštěvu se svou dcerou. Stala se pro mě jako drahý člověk a moje dcera ji považuje za svou vlastní babičku. Nikdy by mě nenapadlo, že tak náhodný čin a tak náhodné setkání změní můj život tak nenávratně.
